Ještě asi týden Heřmánek strávil většinu času v posteli. Pak začal občas Peprníkovi pomáhat při vaření a drobných domácích pracích. Kašel se ho ještě držel, ale jinak se cítil čím dál lépe.
Skoro každý den za ním chodili Olšík s Vrbkou a Bučinou. Zvlášť s Olšíkem, který byl podobně starý, se hodně spřátelil. Propovídali spolu celé hodiny. Zjistil, že zdejší skřítci se starají o rostliny a zvířata v okolí. Pečují o zraněné, zvou strakapoudy, datly a žluny k napadeným stromům, pomáhají zapomnětlivým veverkám hledat jejich ukryté zásoby a různými dalšími způsoby se snaží vrátit přírodě, že mohou celý rok čerpat z jejích zdrojů. Zvířata si jejich péče vážila – a žádné se nikdy nepokusilo nějakého skřítka ulovit.
Od Olšíka se také dozvěděl, že Peprník vloni ztratil svou ženu a syna. Probořil se pod nimi led potoka a už se je nepodařilo zachránit. To vysvětlovalo smutek, který občas Heřmánek zahlédl v Peprníkových očích, když si spolu povídali. Peprník sám o tom nikdy nemluvil, asi to pro něj pořád bylo příliš bolavé.
Desátý den od svého probuzení se s Peprníkovým svolením poprvé odvážil na krátkou procházku. Šel s ním i Olšík a bylo na něm vidět, že se na to dlouho těšil. V následujících dnech spolu navštívili většinu obyvatel skalního města. Heřmánkův příběh tu v různých podobách znali skoro všichni – a s radostí ho mezi sebou vítali.
Nejvíc nadšené z něj ale byly děti. Předháněly se v tom, kdo ho provede po okolí, kdo mu ukáže nejlepší kopec na klouzání, nejlepší vyhlídku, případně brloh, kde spí medvěd nebo noru, kde tráví zimu jezevec. Heřmánkovi v jejich společnosti bylo dobře. Vymýšlel s nimi nejrůznější hry a rád naslouchal jejich úctyhodným znalostem o životě zvířat i rostlin, se kterými sdílely domov. Děti zase stále dokola chtěly poslouchat vyprávění o Heřmánkově domově, o dolech ukrývajících zlato a vzácné drahokamy, o životě v horách – a hlavně nejvíc o jeho cestě. Z nedaleké louky, „nejlepšího místa na pozorování hvězd“, jak o něm s pýchou tvrdil malý Podbílek, často po setmění sledovali noční nebe. S pohledem upřeným na Heřmánkovu hvězdu vymýšleli, co všechno by její objevení se na obloze mohlo znamenat.
Dny ubíhaly a Heřmánek si mezi skalními skřítky připadal čím dál víc jako doma. Občas ho dokonce napadalo, že tu zůstane. Pak ale jednou po obědě přišel za Heřmánkem Olšínek s tajemným výrazem ve tváři. „Pojď se mnou. Chci ti někoho představit.“