Sotva dosedl ke stolu, už zaslechl veselé hlasy svých přátel. Za chvíli už se střapatá hlava jednoho z nich objevila u vchodu do jeskyně: „Ahoj Heřmánku! Pojď rychle, musím ti něco říct!“ Byl to Vrabčák, o rok mladší skřítek, který zatím také neměl jméno – a to dočasné měl podle bujné kštice, se kterou se už narodil a která nápadně připomínala vrabčí hnízdo.

Heřmánek (budeme mu odteď tak říkat i my, abyste se v těch skřítcích vyznali) do sebe hodil pár soust kaše, pak zhodnotil, že takhle horkou jí nedokáže jíst a že se mu to snad povede po cestě. Popadl batoh s nářadím a po chvilce váhání, co si tak narychlo vezme ke svačině, do něj nasypal hrst oříšků. Pak si ho hodil na záda a s miskou kaše v jedné a lžící ve druhé ruce vyrazil ven. Připojil se ke Vrabčákovi, a protože s plnou pusou kaše se těžko mluví, po huhňavém pozdravu přenechal slovo svému kamarádovi. Přitom doufal, že bude mít příležitost mu o svém nočním objevu povědět později.

„Viděl jsi tu hvězdu?“ s očima navrch hlavy položil Vrabčák Heřmánkovi nečekanou otázku. Ten jen přikývl – a byl by se pokusil říct i něco víc, ale Vrabčák byl zřejmě nočním úkazem zcela unešený a pokračoval: „Nemohl jsem v noci usnout, tak jsem se šel projít – a…byla tak velká a zářivá, ostatní hvězdy vedle ní skoro nebyly vidět! Celou noc se mi o ní pak zdálo! Jako by mi chtěla něco důležitého říct, nebo mně někam volala…“ zamyšleně přerušil vodopád slov, ale než stihl Heřmánek polknout a nadechnout se k odpovědi, Vrabčák najednou vyhrkl: „Víš, co mně napadlo? Možná bychom za ní mohli spolu putovat – a třeba něco skvělého objevit, nebo se na té cestě něco naučit – a až se vrátíme, konečně dostaneme své jméno! Šel bys se mnou, řekni, šel bys? Prosíííím, řekni, že ano!“ Heřmánkovi vstoupily do očí slzy radosti – tenhle nápad se celou noc honil i v jeho vlastní hlavě – ale tušil, že by to byla dlouhá a náročná cesta – a bál se na ní vydat sám. Ale kdyby mohl jít se svým dobrým kamarádem, bylo by to něco úplně jiného… Z přemýšlení ho vytrhl Vrabčákův upřený pohled, a došlo mu, že mu dosud neodpověděl. „Rád.“ Radost i naděje ho tak přemáhaly, že se nezmohl na to říct víc. Ale Vrabčákovi to úplně stačilo. Skočil Heřmánkovi kolem krku tak prudce, že mu vyrazil z ruky misku a ta se rozbila o kamenitou cestu. Ale Heřmánkovi to vůbec nevadilo. „Aspoň jí nebudu muset mýt.“ pošeptal Vrabčákovi a pevně ho objal.