Ten den strávili Heřmánek s Vrabčákem v dole spolu. Bok po boku ukrajovali krumpáči z kamenitých stěn a pátrali po žilách vzácných kovů, které v sobě hora skrývala.

Nakolik jim to řinčení nářadí dovolovalo, nahlas spřádali plány pro svou cestu za hvězdou. Vymýšleli, co je třeba sbalit, jak to budou dělat s jídlem, jak daleko a dlouho si myslí, že půjdou… a snili o tom, k jakým jménům je asi hvězda dovede.

Najednou Vrabčák ustal v práci a zadíval se do skalní stěny. Zvedl lucernu, posvítil blíž a pozval Heřmánka k sobě. Ten zprvu neviděl nic než šedý kámen. Pak si ale všiml, že v prohlubni ve stěně jako by něco zář svítilny odráželo zpět. Vrabčák mu podal lucernu, vzal menší kladívko a snažil se dostat blíž ke zdroji odlesků. Moc dobře to nešlo… Uplynula skoro hodina a Heřmánka napadlo, že déle už světlo ve výšce neudrží. Nadechoval se, že navrhne si na chvíli odpočinout, když Vrabčák sáhl do prohlubně a po chvíli zápolení vytáhl velký kámen. Ale jaký to byl kámen! Temně šedý a plný drobounkých drahokamů, které se leskly a zářily, jako by světlo jen neodrážely, ale měly ho ukryté v sobě. Heřmánkovi přišlo, že Vrabčák drží v ruce kus noční oblohy prozářené hvězdami.

Několik minut jen tiše stáli a vychutnávali si tu nádheru. „Co s ním uděláš?“ zeptal se po chvíli Heřmánek. (Horští skřítci měli pravidlo, že o dobyté zlato a ostatní kovy se dělili rovným dílem, ale každý objevený drahokam patřil tomu, kdo jej našel.)  „Nevím…ani nemám představu, jakou má cenu…musím to promyslet…“ zamyšleně si Vrabčák prohlížel poklad ve své ruce. Pak ho zastrčil do kapsy, ohnul se pro krumpáč a pokračoval v hloubení štoly. Nález jako by ho pohroužil do vlastních myšlenek a dál už pracoval mlčky.

Heřmánek se nadechl, jako by chtěl něco říct, pak se ale i on vrátil ke kopání. Přemýšlel nad tím, jak by se jim nalezené drahokamy na cestě za hvězdou hodily. Mohli by si za ně koupit vše, co budou na svém putování potřebovat. Ale byl to Vrabčák, kdo hvězdný kámen našel. Heřmánek mu sice pak pomáhal svým svícením – ale kdyby si Vrabčák kamene nevšiml, Heřmánek by ho přešel. A nebýt té plánované cesty, vůbec by ho nenapadlo chtít z nálezu svůj vlastní podíl. Uvědomil si, jak moc má Vrabčáka rád. A najednou ho zaplavila jistota, že, ať už se Vrabčák rozhodne naložit s nádherným kamenem jakkoli, „jejich“ hvězda – nebo ten, kdo ji rozsvítil – je neopustí a pomůže jim nalézt, co hledají.

Ten den strávili Heřmánek s Vrabčákem v dole spolu. Bok po boku ukrajovali krumpáči z kamenitých stěn a pátrali po žilách vzácných kovů, které v sobě hora skrývala.

Nakolik jim to řinčení nářadí dovolovalo, nahlas spřádali plány pro svou cestu za hvězdou. Vymýšleli, co je třeba sbalit, jak to budou dělat s jídlem, jak daleko a dlouho si myslí, že půjdou… a snili o tom, k jakým jménům je asi hvězda dovede.

Najednou Vrabčák ustal v práci a zadíval se do skalní stěny. Zvedl lucernu, posvítil blíž a pozval Heřmánka k sobě. Ten zprvu neviděl nic než šedý kámen. Pak si ale všiml, že v prohlubni ve stěně jako by něco zář svítilny odráželo zpět. Vrabčák mu podal lucernu, vzal menší kladívko a snažil se dostat blíž ke zdroji odlesků. Moc dobře to nešlo… Uplynula skoro hodina a Heřmánka napadlo, že déle už světlo ve výšce neudrží. Nadechoval se, že navrhne si na chvíli odpočinout, když Vrabčák sáhl do prohlubně a po chvíli zápolení vytáhl velký kámen. Ale jaký to byl kámen! Temně šedý a plný drobounkých drahokamů, které se leskly a zářily, jako by světlo jen neodrážely, ale měly ho ukryté v sobě. Heřmánkovi přišlo, že Vrabčák drží v ruce kus noční oblohy prozářené hvězdami.

Několik minut jen tiše stáli a vychutnávali si tu nádheru. „Co s ním uděláš?“ zeptal se po chvíli Heřmánek. (Horští skřítci měli pravidlo, že o dobyté zlato a ostatní kovy se dělili rovným dílem, ale každý objevený drahokam patřil tomu, kdo jej našel.)  „Nevím…ani nemám představu, jakou má cenu…musím to promyslet…“ zamyšleně si Vrabčák prohlížel poklad ve své ruce. Pak ho zastrčil do kapsy, ohnul se pro krumpáč a pokračoval v hloubení štoly. Nález jako by ho pohroužil do vlastních myšlenek a dál už pracoval mlčky.

Heřmánek se nadechl, jako by chtěl něco říct, pak se ale i on vrátil ke kopání. Přemýšlel nad tím, jak by se jim nalezené drahokamy na cestě za hvězdou hodily. Mohli by si za ně koupit vše, co budou na svém putování potřebovat. Ale byl to Vrabčák, kdo hvězdný kámen našel. Heřmánek mu sice pak pomáhal svým svícením – ale kdyby si Vrabčák kamene nevšiml, Heřmánek by ho přešel. A nebýt té plánované cesty, vůbec by ho nenapadlo chtít z nálezu svůj vlastní podíl. Uvědomil si, jak moc má Vrabčáka rád. A najednou ho zaplavila jistota, že, ať už se Vrabčák rozhodne naložit s nádherným kamenem jakkoli, „jejich“ hvězda – nebo ten, kdo ji rozsvítil – je neopustí a pomůže jim nalézt, co hledají.