Jak jsem k víře přišla

Dětská víra

Jako malá jsem díky babičce věděla, že je zde nenulová možnost, že existuje Bůh, ale ne každý tomu věří. Zajímalo mě, jak to tedy je, a tak jsem se střídavým úspěchem kladla směrem k nebi různé dětské pobídky ve stylu „Bože, jestli jsi, tak…“ Jedné noci před podzimní výpravou s oddílem do Kunratického lesa jsem se rozhodla, že nadešel čas na definitivní odhalení pravdy. Požádám o něco, co se neděje každý den, ale je to reálné splnit a je to snadno měřitelné. Takže: „Bože, jestli existuješ, tak zítra na výpravě potkáme koně – a kromě toho spadnu do vody.“
Následující den jsem při přecházení ulice u nájezdu na Jižní spojku uviděla po kraji Vídeňské ulice (taková malá dálnice 🙂 ) jít dva koně. Nikdy před tím jsem tam žádného neviděla, a znejistěla jsem 🙂 V lese jsme pak nedělali nic jiného, než se neustále motali kolem nějakých potoků – kluci například našli staré necky a pokoušeli se na nich plout, pak skákali přes potok s pomocí dlouhého kusu větve – a tak to šlo celý den. Nakonec se (podotýkám v době říjen-listopad) koupala většina z nich. Já se držela na břehu – a zároveň tušila, že mě voda stejně nemine. Když nám pak později cestu zkřížil potok, který se mi zdál pro mě nepřeskočitelně široký, vyslala jsem do výšin tichou modlitbu „Bože dobře, dobře, já věřím, že existuješ, ale prosím, ať tam nespadnu.“ Odrazila jsem se – a potok přeskočila s tím, že jsem na druhém břehu napůl naschvál šlápla do vody – v tu chvíli jsem už věřila, že Bůh existuje, a měla jsem pocit, že aspoň trochu bych se namočit měla, jinak mě do té vody ještě někde přeci jen hodí.

Mnoho lidí mi od té doby řeklo, že je by to teda nepřesvědčilo. Ale mě bylo tehdy osm a stačilo mi to k tomu uvěřit, že nad námi „Někdo“ je. (Záměrně píšu „někdo“ a ne „něco“ – protože Bůh pro mě byl od začátku osobou – myslící bytostí – nikoli energií nebo něčím podobně nekonkrétním.)

Od Boha k Božímu Synu (aneb beruškám se nedá věřit)

Od oné události uplynulo skoro deset let. Žila jsem se svou představou Boha, kterého můžu prosit za nejrůznější věci a který má moc je splnit – a někdy to také udělá. Boha, u kterého jsem tušila, že má vyšší nároky, než jsem splňovala, ale zároveň jsem necítila dostatečnou motivaci snažit se je plnit s nějakým zásadním úsilím. Měla jsem představu andělů sčítajících mé dobré a špatné skutky – a jako většina lidí jsem tajně doufala, že až dojde na finální sčítání, ty dobré převáží ty špatné – a já půjdu do nebe. O nebi jsem neměla žádnou konkrétní představu – bylo to pro mě místo, kde zpívají andělé a jinak se tam nic zvláštního neděje – a pravděpodobně příjemnější varianta než peklo.
Pak přišla střední škola, kde jsem se ve druháku byla nucena přestěhovat do první lavice vedle nápadně nenápadné Aničky. V průběhu času jsem zjistila, že si čte v hodinách pod lavicí Bibli (to bylo divné) a za tatínka má faráře (to bylo také divné) a zároveň šéfa nějaké (divné) církve.

Pak jsme se na škole začali učit o židovství, a moje do té doby nekonkrétní „víra v někoho“ dostala konkrétní tvar židovského Boha. Zároveň jsem se začala s Aničkou více bavit (v Bohu jsme našly společné téma) a postupem času se z nás staly docela dobré kamarádky.
Jednou mi při společné vycházce přistála na ruce beruška. A začal zajímavý rozhovor:
Já: „Tak co, do nebíčka nebo do peklíčka?“
A: „Ty tomu věříš?“
(To mě zmátlo, kdo by už měl věřit na nebe a peklo, když ne farářova dcera?)
A: „Jsi si jistá svým spasením?“
Já: „Svým co???“
A: „No, jsi si jistá, že po smrti půjdeš do nebe?“
Já: „Tím si přece nemůžu být jistá. To záleží na tom, kolik špatných a dobrých skutků jsem udělala – doufám, že až se to po smrti sečte, dobré převáží a půjdu do nebe….snad…
A: „Já si jistá jsem.“
Já: „???!!!???“
A: „Uvěřila jsem, že za to špatné, co jsem v životě udělala a udělám, zemřel Ježíš Kristus – a tím pádem po smrti smím dál žít s Bohem v nebi.“
Já: „Co s tím má Ježíš společného?“

Na to mi Anička začala vysvětlovat něco v tom smyslu, že Ježíš je Boží Syn, který přišel dobrovolně z lásky k lidem na zem v těle člověka, aby byl za naše zlé skutky potrestán místo nás – tj. měl být zabit On, aby Bůh mohl odpustit nám. Třetí den po ukřižování Bůh Ježíše vzkřísil z mrtvých a On se vrátil ke svému Otci do nebe. Kdo tomu uvěří, poprosí Ježíše o odpuštění a přijme ve svém životě jeho vládu, tomu jsou viny odpuštěny. Znovu se obnoví jeho vztah s Bohem a s ním získá i věčný život. Kdo Ježíšovu oběť a odpuštění odmítne, bude muset nést trest za své viny sám.

Moc jsem tomu nerozuměla (pokud vy také ne, nezoufejte, brzy chci dát na blog srozumitelnější verzi – nebo se můžete podívat na tohle video  – trochu hraje na emoce, ale ve 4 minutách vysvětluje to podstatné.) Nelíbilo se mi to. Celé to vypadalo podezřele jednoduše. A zároveň přísně – jediná cesta do nebe je uvěření v Ježíše? Divné… Rozloučily jsme se a já pustila náš rozhovor z hlavy.

Pár týdnů nato jsem od táty-ateisty dostala knížku o Ježíši „Víc než tesař“, když se prý o tyhle věci zajímám. „No, o Boha se zajímám, ale o Ježíše fakt ne.“ projelo mi hlavou. Ale nechtěla jsem tátovi kazit radost, tak jsem ji s vlažnými díky přijala. Doma jsem ji s modlitbou („Bože, jestli je Ježíš tvůj syn, dokaž mi to.“), otevřela – a zjistila, že ji napsal člověk, který chtěl dokázat, že křesťanství je nesmysl a Ježíš rozhodně není Božím Synem/Bohem. Jenže důkazy, které našel, ho přesvědčili o opaku…a mně po pár desítkách minut čtení taky. 🙂

Tehdy jsem tedy, jak křesťané říkají, „uvěřila“. Poprosila jsem Ježíše, ať mi odpustí, a doufala, že to vážně stačí. Ale k tomu začít důvěřovat Bohu, že to se mnou opravdu myslí dobře a že má smysl ho poslouchat, k tomu vedla ještě dlouhá cesta…

Nad propastí

Kdyby se mě před patnácti lety někdo zeptal, proč věřím v Boha, asi bych odpověděla: protože jsem se ho v dětství ptala, jestli existuje a (později na gymplu) jestli je Ježíš jeho vzkříšený a živý syn – a důkazy, ke kterým jsem se dostala, mě přesvědčily. Teď bych ke své odpovědi dodala: věřím v Boha, protože mě Bůh naučil věřit Bohu. Lépe řečeno, učí mě to každý den, nicméně vše začalo asi před patnácti lety na jedné křesťanské akci:

První roky po tom, co jsem uvěřila v křesťanskou zvěst o Kristu jako Božím Synu a Spasiteli, jsem se snažila žít tak, jak jsem věřila (resp. chápala z Bible), že se to Bohu líbí. Moc jsem se v té snaze nepřetrhla – pro co jsem neviděla rozumný důvod nebo co mi přišlo příliš náročné, v tom jsem si jela po svém. Neměla jsem jinou motivaci k poslušnosti, než tu „aby se Bůh nezlobil“ – což extra silná motivace nebyla. Nadělala jsem tak hodně bot, kterých jsem později litovala, ale jinak tahle víra z mého tehdejšího pohledu celkem fungovala.
Pak přišel okamžik na jednom křesťanském koncertu, kdy jsem vnímala, že Bůh ukazuje na jednu věc v mém životě (šlo o naději na znovuobnovení vztahu s jedním klukem – přestože v něm bylo mnohé špatně a přinášel nám i ostatním kolem nás mnohem víc trápení než radosti) a říká: „Vpusť mě sem a nech mě ti to vzít.“ V tu chvíli mi došlo, jak důležité to pro mě je a jak moc se své naděje nechci vzdát. Odpověděla jsem „Bože, přijď klidně do všech oblastí mého života a jednej v nich, jak chceš, ale tohle mi neber.“ Měla jsem zavřené oči a najednou jakoby se mi zdál sen: Viděla jsem se na úzké lávce nad propastí. Lávce chybělo zábradlí a já se držela jediného sloupu, který čněl ze dna propasti vedle lávky. A z mého pohledu mi Bůh chtěl vzít tenhle sloup – poslední oporu, která mě dělila od pádu do hlubin. Bylo bláznovství se sloupu pustit. Pak mě ale napadlo, že když Bohu tu věc nedám a nepřestanu se sloupu držet, pořád zůstanu na tomhle hrozném místě nad propastí – vyděšená a neschopná se pohnout tam ani zpátky. Když ale Boha poslechnu, možná spadnu a zabiju se, ale možná to Bůh se mnou myslí dobře a vše dopadne úplně jinak. Nakonec jsem řekla: „Dobře Bože, pustím se. Vezmi si to, co chceš. Ale musíš mě chytit, protože když mi to sebereš, spadnu.“ A pustila jsem se sloupu. V tu chvíli jsem začala padat – ale hned na to jsem uslyšela, jak vpředu v sále koncertující zpívají: „Neboj se, dej mi ruku, a já tě povedu.“ Bylo to, jako by ke mně promluvil Bůh sám. Jakoby v mém potemnělém srdci najednou někdo rozhrnul závěsy a vpustil dovnitř slunce. Strach zmizel a vystřídalo ho vědomí 100% bezpečí a jistoty, že Bůh je se mnou. Stále jsem měla zavřené oči a vnímala i svůj „sen“ – ale i tam se jako mávnutím proutku vše proměnilo: propast i lávka zmizely a já stála na sluncem prozářené pevné lesní cestě. Tehdy mi poprvé došlo, že ať po mě Bůh chce cokoli, dělá to, protože mě má rád, a já se nemusím bát mu důvěřovat a poslechnout. A od té doby to mnohokrát potvrdil. Nejen to, že se vyplatí mu důvěřovat, ale i to, že moje (ne)poslušnost nijak nepodmiňuje jeho lásku ke mně – že ta tu je a vždy bude.

PS: Dnes jsem Bohu neskonale vděčná že tehdy ten vztah ukončil. A můj manžel i ten kluk, o kterého šlo, určitě taky :-).
PPS: Nechci, aby to vyznělo, že Bohu vždy stoprocentně důvěřuji a nikdy nepochybuji o jeho lásce a dobrých úmyslech. Nedůvěřuji a pochybuji. Ale On každý den dolévá do zdrojů, ze kterých mohu čerpat, když čas pochybností přijde.