O mně

Těší mně, jmenuji se Štěpánka Urbánková a je mi něco málo přes třicet let. Posledních šest z nich se mnou sdílí můj neuvěřitelně trpělivý manžel Tom, se kterým mám dvě neuvěřitelně trpělivé děti, Samuela a Leu. Všichni tři mi denně, každý po svém, dávají lekce o lásce – té lidské i té Boží. Popravdě, mnoho z těch lekcí se u mně nesetkává s pochopením. Ale jsem za ně vděčná :).

V roce 2000 jsem se poprvé setkala s křesťanskou zvěstí o Ježíši jako Božím Synu a Spasiteli  – a zanedlouho poté jí uvěřila. O pár let později jsem do hloubky prožila, jak moc mě má Bůh rád a že to se mnou myslí dobře i tehdy, když mi jeho vedení nedává zrovna smysl. Od té doby má víra ovlivňuje téměř vše co dělám, říkám a čemu věřím (nebo do toho při nejmenším mluví). Je s tím spojená radost, pokoj, naděje, ale i pochybnosti, bolest a rozdělení. Ale dává mi to smysl.

V roce 2014, když bylo Samíkovi asi půl roku, jsem se poprvé setkala s principem partnerského rodičovství, konkrétně s Nevýchovou. Celkem mi to dávalo smysl a s manželovým souhlasem jsme koupili kurz, který jsem asi z poloviny prošla (videa všechna, úkolů asi třetinu, znáte to 🙂 ).  Od té doby tenhle princip (nebo Nevýchova, chcete-li) ovlivňuje mnohé, co dělám, říkám a čemu věřím (nebo do toho při nejmenším mluví). Je s tím spojená radost, pokoj, naděje, ale i pochybnosti, bolest a rozdělení. Ale dává mi to smysl.

V roce 2016 se nám narodila Lea. Málo spánku. Žádný (bdělý) čas pro sebe. Samík, který příchod „vetřelce“nesl statečně, ale každodenním záchvatům vzteku jsme se nevyhnuli. Hormony. Moje touha být dokonalou a nedělat chyby. V téhle konstelaci jsem nebyla schopná jakéhokoli partnerství – ani s manželem, natož se Samem. (Lea byla výjimka – ale u miminka je to brnkačka). Postupně se to trochu zlepšilo, ale ne o mnoho. Navíc z Ley se postupně stávala slečna s vlastním názorem a už to nebyla brnkačka ani u ní. Říkala jsem si, jestli jsem si tou (ne?)výchovou na sebe neušila bič. Jestli celý ten respektující a partnerský přístup k dětem není kontraproduktivní.

A pak se mi začaly vybavovat různé pasáže z Bible, které mluví o správném chování/přístupu k druhým lidem – a já za nimi najednou uviděla inspiraci i pro chování k dětem. A protože jsem na tohle téma nikdy žádné křesťanské vyučování neslyšela, rozhodla jsem se, že založím blog. Blog, na kterém budu sdílet konkrétní verše z Bible a společně s vámi nad nimi přemýšlet. V jiném světle, než v jakém jsme na ně (možná) byli zvyklí koukat doposud.

Ale i když je blog zaměřený na Boha a na Bibli, jste tu vítáni, ať jste křesťané či máte jiné (nebo žádné) vyznání. V rodičovství jsme na jedné lodi :-).

Název blogu nám má připomínat, že i když někdy – nebo třeba i často – děláme chyby a máme sami proti sobě nejrůznější výhrady, jsme hodné lásky – a také milované a chtěné. A hlavně, nejsme na to sami.