Od doby, co Heřmánka seznámili se Štístkem, se Peprník účastnil každého „tréninku“ a radoval se ze všech Heřmánkových pokroků. Zároveň ale Heřmánek cítil, že jeho zachránce nese Heřmánkův blížící se odchod hodně těžce. Proto se rozhodl strávit poslední noc před svým odletem u něj.
Seděli vedle sebe u krbu, louskali oříšky a nějakou dobu se jen mlčky dívali do plamenů.
„Tolik mi připomínáš Rosičku, mého syna,“ začal pak Peprník pomalu odkrývat příběh své bolesti. „Když ses tehdy objevil ve dveřích, promáčený a promrzlý, nejprve mi přišlo, jako by v nich stál on.“ Pak sklopil Peprník oči k zemi. „Víš, byl to můj nápad tehdy přejít ten potok. Vraceli jsme se z celodenního výletu později, než jsme chtěli. Věděl jsem, že níž po proudu je přívoz, ale byli jsme hodně unavení, domov jsme měli na dohled a led se zdál pevný…tak jsem se rozhodl přejít po něm. Šel jsem první a bezpečně se dostal na druhou stranu. Když pak přecházeli Pomněnka s Rosičkou, drželi se lana, které jsem měl kolem pasu. Ale když se pak led probořil, proud byl zřejmě příliš silný a lano se jim vysmeklo… Chtěl jsem skočit za nimi, ale Bučina, který byl náhodou zrovna na večerní procházce u potoka, mě strhl zpátky. Vím, že kdyby to neudělal, dopadl bych jako oni. Běželi jsme pak po proudu, a tam, kde už nebyl led jsme prohledávali břehy, ale …,“ Peprníkův hlas se zadrhl a bylo vidět, jak je pro něj těžké pokračovat.
Heřmánek vstal, klekl si naproti němu, vzal jeho velké ruce do svých a podíval se mu do očí. „Moc mě to mrzí. Neumím si vůbec představit, jaké to muselo být. Děkuju, že mi o tom vyprávíš…“
„Víš,“ tiše znovu začal Peprník, „…když jsem o tebe pečoval a pak viděl, jak se uzdravuješ, jako by se zmenšovaly moje výčitky z jejich smrti…“
„Ale vždyť to není tvoje vina!“ vyhrkl Heřmánek překvapený, že něco takového vůbec Peprníka napadlo. A rychle pokračoval, když viděl, že chce Peprník protestovat:
„Když jsem tě poslouchal, viděl jsem jen, jak moc jsi chtěl odpočinek pro ty, které jsi měl rád. Chtěl ses o ně dobře postarat. Rozhodl ses pro to, co ti v té chvíli přišlo nejlepší. A snažil ses je ochránit, jak to šlo. Je těžké rozhodnout se neriskovat a snášet další nepohodlí, když jsme unavení a cíl je na dohled…,“ s něžností v hlase připomněl Peprníkovi větu, kterou Peprník sám utěšoval před necelým měsícem Heřmánka.
V tu chvíli jako by se uvnitř nešťastného skřítka protrhla stavidla. Peprníkův obličej se ztrácel v potocích slz a jeho velké tělo se otřásalo vzlyky. Bylo to hrozně zvláštní vidět tak mohutného skřítka, jako byl Peprník, tak moc plakat. Heřmánek nepouštěl jeho ruce a potichu plakal s ním.
Když se Peprníkův pláč utišil, Heřmánek se postavil, a jemně zatáhl za Peprníkovy ruce, které pořád nepouštěl: „Pojď se mnou.“ Vyšli spolu před jeskyni. Tam Heřmánek ukázal na „svou“ hvězdu, vedle které i měsíční záře bledla. „Možná byla na nebi už tehdy, kdy se to stalo. Menší nebo méně jasná, ale byla tam. Byla u toho. Zkus se jí zeptat, co si o tom myslí ona.“
Peprník se zadíval na hvězdu. Dlouho mlčel, ale trochu to vypadalo, jako by si s hvězdou v duchu povídal. Pak se obrátil k Heřmánkovi: „Nevím, jestli jsem slyšel odpověď. Ale najednou v sobě mám takový klid … jako by někomu, kdo to celé viděl a kdo mě dobře zná, bylo líto, jak moc se tím trápím. A zároveň tomu rozuměl a chtěl mě povzbudit, že s tím, že budu dělat chyby, se počítá. I velké chyby. Je to smutné a bolavé, ale je to tak. Vlastně to asi moc povzbudivě nezní…ale mně je najednou mnohem líp. Děkuju, Heřmánku. Jsem moc vděčný, že tě znám.“
