Před mnoha lety jsem dostala od kamarádky Bibli. Jako kompas na cestách čerstvě nalezené víry. Jako dopis od Táty. Jako zákon od Krále. Jako studnu Živé vody …
A tak jsem začala číst. Systematicky i nahodile. Někdy něco mezi tím. Občas často, často jen občas. Mnohému jsem nerozuměla, mnohému jsem rozuměla až příliš dobře.
Byla to má horká linka do nebe. Pády, rozhodování, trápení, radosti…důvody se vždycky našly. Někdy jsem volala já, často skrz ni volal Bůh mně. Nějak zařídil, že se mi slova Bible vybavovala, i když jsem ji měla zastrčenou v zaprášené polici.
Léta běžela, a s nimi přiběhl manžel Tom. Po pár zatáčkách ho dohnal syn Samuel, ke kterému se za jedním údolím přidala malá Lea. A Bible čekala na svou příležitost, aby mi odkryla Tajemství. Poklad.
Věděla jsem, že mi, kromě jiného, nabízí pomoc v jednání s druhými lidmi. Učí mě, jak stavět mosty přes rozbouřené vody neporozumění a odlišností. Ale rozumějte – s druhými DOSPĚLÝMI lidmi. O dětech jsem v tomto směru našla jen pár veršů o rákoskách a o poslušnosti rodičům a starším obecně. Toť vše.
Zapadalo mi to. Dokud k nám nepřiletěl orkán jménem Samuel. Z mého bytelného chrámu přesvědčení o správné výchově nadělal suť a třísky. A bojkotoval jakékoli snahy o jeho opravy.
A pak mi jednoho vánočního dne přišel do mailu odkaz na webinář o partnerském rodičovství. A já skrz něj našla způsob jednání s dětmi, který mi konečně dával smysl a zároveň, jak se zdálo, „fungoval“. Jenže. Dosud, vždy když mi něco dávalo smysl a přinášelo to život a radost, našla jsem pro to oporu i v Bibli. Teď přišlo něco, co dávalo smysl a přinášelo život a radost – a Bible, zdálo se mi, říkala pravý opak. A když jsem se řídila „rákoskou a autoritou“, přinášelo to spíš vztek a bolest všech zúčastněných. Nefungovalo to. Ani za mák ne.
A pak jsem si jednoho dne četla. V Bibli. O moudrosti. A najednou mi to došlo. Proč jsem si myslela, že mluví jen o jednání s dospělými? Kde je v ní napsáno, že s dětmi se to má jinak? Pokud máme k druhým chovat úctu, kde tam čtu, že k dětem ji chovat nemusíme? Pokud máme být pokorní, odkud se ve mně bere pocit, že pokora se před (nejen) svými dětmi nenosí? A podobných AHA momentů jsem tam našla víc…
A tak jsme s Biblí pod Tátovým vedením nastoupili na novou cestu. Putujeme pomalu a možná trochu jinak, než doteď. S tak nějak víc otevřenýma očima. Odhalujeme spolu, jak si (i) s dětmi lépe rozumět a jak se společně učit, co to znamená někoho milovat bez podmínek.
Spolupoutníci vítáni :-).