Z větší části sklouzal, z menší sešel po skalnaté části hory až k místu, kde cesta zahýbala do lesa. Tam se šlo o hodně líp, protože sníh tu na povrchu nebyl tolik zledovatělý a do Heřmánka se přestal opírat studený vítr. Už byla skoro úplná tma. Naštěstí horští skřítci vidí ve tmě stejně dobře jako třeba kočky, takže Heřmánek pořád dobře rozeznával cestu, po které chtěl jít.
Asi po třech hodinách došel na malou mýtinu. Rozdělal oheň, rozpustil v rendlíku trochu sněhu a hodil do něj hrstku sušených bylinek. Zatímco se čaj vařil (a pak louhoval a chladnul), pustil se do maminčiných buchet. Teplé už dávno nebyly, ale voněly pořád báječně a chutnaly ještě líp. Teplý čaj ho krásně prohřál uvnitř a buchty dodaly energii do dalšího putování. Nebe bylo jasné a když se pohledem na hvězdu ujistil, že jeho směr je správný, s trochou přemáhání se zvedl, uhasil oheň a vydal se dál.
Cesta mu ubíhala docela dobře, ale s každou další přestávkou pro něj bylo čím dál těžší se zvednout a pokračovat. Když už byl téměř rozhodnutý složit se někde ke spánku, dorazil k potoku, za nímž už viděl hranice skalního města – velké skupiny skal s množstvím prohlubní a jeskyní. Žila tu početná skupina skřítků, ale Heřmánek si nebyl jistý, jak moc pohostinní jsou. Proto byl odhodlaný si pro svůj nocleh raději najít nějakou opuštěnou jeskyňku než riskovat odmítnutí.
Teď ale bylo potřeba překonat ten potok. Nebyl velký – ale pro malého skřítka představoval širokou řeku. Říkal si, že přes něj třeba skalní skřítci postavili most, ale ať prohledával břehy, jak chtěl, nenašel víc než pár loděk přivázaných k ostružiní rostoucímu podél koryta. V horách někteří skřítci lodě také používali, ale on sám je ovládat vůbec neuměl – a ve tmě a mrazu se to neodvažoval učit.
Znovu se vydal na průzkum. Mohl se utábořit na téhle straně, ale nebyl si jistý, jak moc ho v lese bude budit denní světlo a také nechtěl být tolik na očích – i kvůli pokladu, který nesl. Představa závětří a přítmí nějaké jeskyně ho lákala natolik, že to nehodlal vzdát. Prodíral se houštinou na březích, zkoumal koryto a přemýšlel, jak potok překonat. Po nějaké době našel místo, kde se proud zpomalil natolik, že se na hladině vytvořila tenká vrstva ledu. Heřmánek na něj hodil velký kámen, který našel u břehu. Když viděl, že led neprorazil, rozhodl se to zkusit. Věděl, že je to risk, ale už si tak moc toužil odpočinout, že nechtěl dál čekat.
Opatrně vyzkoušel led nohou. Udržel ho. Udělal jeden krok, druhý, třetí – a takhle se pomalu dostal až za polovinu potoka. Pak se ale začínalo ozývat zlověstné praskání. Rozeběhnul se vstříc druhému břehu – a to už led nevydržel a prolomil se.
Heřmánek se sotva stačil nadechnout a zmizel pod hladinou. Proud tu byl rychlejší, než se na první pohled zdálo a stáhl skřítka pod ledový příkrov. Navíc ho těžký batoh táhnul ke dnu. Heřmánkovi brzy došlo, že pokud ho nesundá, utopí se. Ale měl v něm ten vzácný kámen…
Na okamžik uviděl Vrabčákův usmívající se obličej a uslyšel jeho hlas: „Mám tě rád … Nechávám na tobě, jak s ním naložíš.“ Ještě na vteřinu zaváhal, ale pak se rychle vyvlékl z popruhů batohu a plaval k hladině. Proud ho mezitím odnesl na místo, kde led ustoupil, takže se konečně mohl vynořit a nadechnout. Z posledních sil doplaval ke břehu, kde se mu podařilo se zachytit velkého kamene a vymanit se tak ze spárů proudu. Odřený, potlučený a promrzlý se vydrápal na břeh. Teď, bez křesadla, zásob a převlečení neměl jinou šanci než požádat některého ze zdejších obyvatel o pomoc. Chvíli prozkoumával skalní stěny, až nalezl jeskyňku, jejíž vchod uzavírala kamenná zeď s dveřmi, zpod kterých probleskovala zář ohně.
Zhluboka se nadechl a zabouchal na ně.
0 komentářů