Navzdory Peprníkově péči začal Heřmánek ráno kašlat a brzy se přidala i teplota, která pořád stoupala. V poledne už skřítek celý hořel a navzdory několika dekám a teplému oblečení jím třásla zimnice. Neměl vůbec chuť k jídlu, ale s přemáháním snědl k obědu (vlastně spíš k snídani, protože od pádu do potoka nic nejedl) trochu polévky. Další dny se to jen zhoršovalo. Skoro celé dny prospal, ale trápily ho divoké sny a záchvaty kašle. Peprník ho pravidelně budil, aby ho přiměl alespoň něco sníst – a sám ho krmil, protože Heřmánek byl tak zesláblý, že nedokázal ani udržet lžíci v ruce. Kromě polévek do něj Peprník naléval čaje z podbělu, lípy a divizny, do kterých míchal med nebo sirupy z jitrocele, smrkových výhonků, máty a dalších bylinek, o kterých věděl nebo doufal, že by mu mohly pomoci.
Nemoc se ale pořád zhoršovala a horečka odmítala ustoupit. Heřmánek občas v polospánku cítil, jak ho Peprník motá do studených zábalů, nebo jak u něj sedí a hladí ho po vlasech. Od šestého dne nevnímal už ani to, jen spal a spal. Občas jako v mlze viděl, jak se okolo jeho postele míhají nějaké další postavy, ale nedokázal rozeznat, jestli je to jen sen nebo skutečnost.
Po čase se ale jeho sny, které byly zpočátku jen divoké a děsivé, začaly proměňovat k lepšímu. Často se v nich objevovala velká hvězda na temně modrém nebi. Její světlo bylo zářivě bílé, Heřmánkovi se zdálo, že ho celého obklopuje a vrací mu ztracenou sílu, a také odvahu a naději. Zároveň, čím častěji ji ve svých snech viděl, tím silnější měl pocit, že ho čím dál naléhavěji povzbuzuje, aby napnul síly a probudil se.
Nějakou dobu jejímu volání vzdoroval. Postupně se s velkým přemáháním začal pokoušet otevřít oči, ale připadal si, že má víčka jako z olova a ani rukama a nohama nedokáže pořádně pohnout. Nakonec se mu to ale jednoho dne přece jen podařilo. Otevřel oči a chvíli se jen snažil zaostřit na to, co viděl. Krb, ve kterém plápolal oheň, stoličku vedle jeho postele, stolek s hrnkem čaje, batoh opřený o stěnu jeskyně vedle krbu. Přemýšlel, kde to je, protože takhle to u něj doma nevypadalo. Jen ten batoh mu byl nějaký povědomý…
Pak si vzpomněl na světlo ve svých posledních snech a pomalu se začínal rozpomínat. Na velikou novou hvězdu, na rozhodnutí vydat se na cestu, na noční sestup do údolí a na máminy buchty. A pak i na snahu dostat se přes potok, ledovou vodu, a že tehdy něco důležitého ztratil… jen si nemohl vzpomenout, co.
Usilovně přemýšlel, kde že je to teď. Zkusil zavolat, ale nedokázal ze sebe vydat víc než slabé zašeptání, které zaniklo v praskání krbového ohně. Chtěl se vzepřít na posteli, ale pořád byl hodně zesláblý, a tak ještě jednou sebral všechny síly a zkusil znovu zavolat: „Haló, je tu někdo?“ Tentokrát už se to podařilo lépe – a také se v mžiku u jeho postele objevil skřítek v zástěře a s vousy až do pasu. Když Heřmánka uviděl, rozzářil se a s voláním „Peprníku, Peprníku, probudil se!“ vyběhl z jeskyně.
