Za chvíli se vousáč objevil se statným skřítkem po boku. Jak toho druhého Heřmánek uviděl, najednou si vybavil i vše ostatní, co se od jeho nedobrovolné koupele dělo. A s hořkostí si vzpomněl i na to, co že to v potoce ztratil.
Peprník se k němu hned vrhnul a objal ho tak silně, až se z toho Heřmánek rozkašlal.
„Tys nám dal! Už jsme se báli, že tě ztratíme. Ví o tobě celá osada, a tady Koniklec tě hlídal a pečoval o tebe, když jsem se s Olšíkem, Bučinou a Vrbkou vydával hledat…“
„Batoh! Tys ho našel?“ vyhrkl najednou Heřmánek a překvapení a nová naděje mu dodaly dost síly na to, aby se na posteli posadil. Až na to, že se mu z té náhlé změny polohy po dlouhém ležení zamotala hlava a praštil sebou zpátky na podušku. Podruhé už se zvedal opatrněji a dychtivě upřel oči na rozesmátého Peprníka.
„No, trvalo nám to skoro týden, pročesávali jsme břehy, a když trochu povolily mrazy a roztála většina ledu, Vrbka s Olšíkem nám začali pomáhat z lodi. Nakonec ho našel Olšík. Zachytil se mezi velkými kameny kousek níž po proudu.“
„Jo, ale do té vody jsi se pro něj potopil ty.“ podotknul Koniklec.
„No, já mám největší vrstvu sádla, tak mi v té vodě není taková zima.“ opáčil Peprník „Ale je pravda, že když jsem se potopil pod vodu, byl to šok a byl jsem rád, že jsem přivázaný a Bučina mě drží. Znovu jsem si říkal, že je zázrak, že jsi to ty přežil. A dodalo mi to ještě víc odhodlání nenechat tě umřít na zápal plic.“
Heřmánek cítil, jak se v jeho srdci pere naděje a radost s obavami. S úzkostí v hlase se zeptal: „Otevřeli jste ho? Byl tam?“
Peprník se místo odpovědi zvedl a odešel. Za chvíli se ale vrátil a v ruce držel v plátně zabalený předmět. Podal ho Heřmánkovi. „Je to on?“
Heřmánek balíček opatrně převzal – a měl co dělat, aby ho ve své zesláblé ruce udržel. Položil si ho na klín a opatrně rozbalil plátno. Slzy, které se mu začaly kutálet po bledé tváři, byly pro Peprníka s Koniklecem dostatečnou odpovědí.
Peprník pak pokračoval: „Je vážně nádherný. Musím přiznat, že občas jsem ho brával do ruky a kochal se jím. Vrabčák tě musí mít vážně nesmírně rád, když ti ho daroval.“ Pak stočil řeč k ostatnímu obsahu batohu: „Většinu tvých zásob jídla jsme museli vyhodit, ale jinak přežilo všechno. Oblečení a batoh jsme vyprali od zbytků mouky a nějakého těsta – teď už je to všechno dávno suché.“, Peprník ukázal do skřínky v koutě místnosti: „Máš to támhle v polici. Nenechám tě odejít, dokud si nebudu jistý, že tvé tělo má dost sil na další dobrodružství. Takže mi prozatím přišlo zbytečné to balit zpátky do batohu.“
Heřmánek se nadechl, aby protestoval, ale pak si řekl, že Peprník vynaložil tolik péče, aby ho zachránil – a podařilo se mu to – že mu v tomto bude důvěřovat. „Moc vám všem děkuju. Moc rád bych poznal i Olšíka a ostatní, kteří ti pomáhali hledat.“ odtrhl Heřmánek oči od kamene a obrátil se na oba skřítky s unaveným, ale šťastným úsměvem.
„Na to určitě bude čas. Ale teď už odpočívej.“ jemně vzal Peprník Heřmánka za ramena, položil ho zpátky na polštář a upravil mu deku. Kdybys cokoli potřeboval, zavolej.
Heřmánek pevně chytil kámen a přitáhl ho k sobě, jako by se bál, že se mu to celé jen zdá a až se probudí, kámen tu nebude. Pak si to ale rozmyslel a podal ho Peprníkovi. „Ještě jednou moc děkuju. Kdybys potřeboval, klidně si nějaký drahokam vezmi.“
Peprník se na něj překvapeně podíval: „Moc si vážím tvé štědrosti. Ale nechci ti je brát. Nějak mi přijde, že je ještě využiješ … ale jiným způsobem, než sis dosud myslel. A že budeš rád za každý jeden, který v kameni zůstane.“