Stáli před jeskyní, pozorovali hvězdami posetou oblohu a kochali se její nádherou. „Těch hvězd je tolik!,“ vydechl Heřmánek. „Myslíš, že má každá své jméno? A jak se asi jmenuje ta, která mě pozvala na tuhle cestu?“
Peprník se usmál: „To bych taky rád věděl.“ Pak si dřepnul a obejmul Heřmánka kolem ramen. „Bude se mi po tobě stýskat. A… Tolik se bojím, že se ti tam venku něco zlého přihodí. Nejradši bych ti zakázal odejít a vymluvil se na to, že ještě nejsi dost zdravý. Ale nebyla by to pravda. Jsi mnohem lépe připravený zvládnout tu cestu, než když jsi vyrážel od vás z Modré hory.“
„Myslíš?“ obrátil k němu hlavu Heřmánek. „Také se bojím. A vůbec si nepřipadám připravený. I když zároveň vím, že jsem se tu toho spoustu naučil.“ Jeho hlas zněl zprvu tiše a nejistě, ale postupně mluvil čím dál odhodlaněji: „Když se začnu bát, vzpomenu si na to, co jsi mi řekl tu první noc. „Nejsem na to sám.“ To mi dává odvahu to zkusit i tak. Zprvu pro mě bylo těžké tomu uvěřit – ale tady jsem to mohl zažívat mnohokrát každý den. Všichni jste se o mně tak starali a pomáhali mi, abych mohl brzy zase pokračovat. A to, že se tu objevil Štístko a že se právě včas uzdravil, abychom mohli letět spolu, to je pro mě také zvláštní. Jako by se někdo staral, abych tu cestu mohl dokončit – když budu chtít.“
„Právě,“ potvrdil Peprník. „O Štístkovi jsem věděl – a vzpomněl jsem si na něj hned když jsem od tebe slyšel o tvé cestě. Ale i když už byl u nás tehdy několik týdnů, jeho zranění pořád vůbec nevypadalo dobře. Ovšem tys potom na tři týdny onemocněl a pak se další dva dával dohromady – a to byl právě ten čas, co Štístko na své uzdravení ještě potřeboval.
Ale byl to Olšík, kdo s tím nápadem příšel za Kostivalem. Oba pak přišli za mnou jako za tvým patronem. (Když se někdo z nás rozhodne postarat o nemocného nebo zraněného tvora, stává se jeho patronem. Pokud o to stojí, mohou mu ostatní skřítci radit s léčením nebo s tím, kdy je tvor dostatečně fit na propuštění z patronovy péče. Ale konečné slovo – a také zodpovědnost za svá rozhodnutí – má vždy patron.)
Když se mě tedy Kostival s Olšíkem ptali, co si o nápadu s tvým letem na jeřábovi myslím, zprvu jsem nesouhlasil. Zdálo se mi to příliš nebezpečné – a ty jsi mi mezitím tolik přirostl k srdci, že jsem nechtěl, aby se ti něco stalo. Kostival ale říkal, že tě už dlouho sleduje a nepochybuje o tom, že bys to zvládl. Věnuje se léčbě zraněných a nemocných už přes sto let a já jsem věděl, že se na jeho úsudek mohu spolehnout. A Olšík zase dokola mluvil o tom načasování a o tom, že to není náhoda, že jste se tu vy dva se Štístkem právě teď sešli. Musel jsem jim nakonec dát za pravdu.“
„Děkuju.“ přitulil se Heřmánek k Peprníkovi a přemýšlel, kolikrát už od doby, kdy poprvé hvězdu spatřil, někomu za něco byl ze srdce vděčný – a kolikrát ještě bude.