Druhý den Heřmánek obešel všechny skřítky ze Skalního města, které znal, aby se s nimi rozloučil a ještě jednou jim poděkoval za jejich péči a pomoc. Od mnoha z nich dostal na cestu nějaký dárek. Koniklec mu upekl hromadu extra trvanlivých sušenek. Vrbka utkal z látky, kterou Heřmánek nikdy dřív neviděl, lehounké, a přitom teplé pončo, které ho mělo chránit před nočním chladem při letu a sloužit jako deka při odpočinku. (Aby trochu snížil váhu svého batohu, vzdal se totiž Heřmánek, kromě několika dalších věcí, i části svého vlněného oblečení.) Kostival mu daroval devětsilovou a kostivalovou mast a Peprník sadu sušených léčivých bylinek.
Štístko zatím dospával, aby měl dost sil na první část jejich cesty. I tentokrát se rozhodli pro cestování v noci.
Když se slunce sklánělo k západu a obloha se oblékla do odstínů červené, sešli se všichni Heřmánkovi noví přátelé na skále, odkud chtěl se Štístkem vzletět.
Nastalo velké objímání a ve většině očí se třpytily slzy, zvlášť v těch Peprníkových. Poslední, kdo se s Heřmánkem loučil, byl Olšínek. Když ho pustil z objetí, řekl: „Máme pro tebe tady s dětmi,“ ohlédl se za sebe, kde se chichotala skupinka Heřmánkových nejmenších kamarádů, „ještě jedno překvapení. Napadla mě až dnes ráno, tak je taková…neučesaná, ale…no, snad se ti bude líbit…“ „Aby ti bylo brzo líp, třeba když ti bude smutno nebo tak,“ dodal malý Podbílek.
Olšínek pokynul dětem, a ty začaly zpívat. V tiché noci to znělo krásně, jako z jiného světa. Jako laskavé pohlazení od někoho, kdo vás má moc rád.
„Heřmánku náš, na cestu se dáš,
hvězda ti na ni svítí,
leť za svým snem, nocí nebo dnem
chytni ho do svých sítí.
Přátelé tě provázejí,
Už patříš i k nám,
Když propadneš beznaději,
věz, že nejsi tu sám.“
Když písnička dozněla, Heřmánek byl tak dojatý, že pro slzy skoro neviděl. Ještě jednou pevně obejmul Olšínka a každé z dětí, které o to stálo (a stály o to všechny) a malí skřítkové i bez slov díků cítily, jak moc pro něj jejich písnička znamenala.
Pak přistoupil ke Štístkovi, kterého doteď laskal a hladil Kostival, a nasedl na něj. Naposledy všem zamával, pevně se chytl popruhů a dal Štístkovi domluvený signál. Štístko párkrát zamával křídly na prázdno – byl to jeho způsob rozloučení – a pak se odrazil, a vzletěl. Neomylně zamířil směrem, kde svítila Heřmánkova hvězda. Letěli za svým snem.