Štístko i přes svou zátěž letěl hodně rychle a Heřmánkovi čerstvý vítr ošlehával obličej. Přitáhl si k bradě šálu a stáhnul si kapuci ponča tak, že skoro neviděl na cestu. Znovu v duchu blahořečil Vrbkovi za jeho dárek, díky kterému mu navzdory mrazivému okolnímu vzduchu bylo teplo.
Po hodině ho houpavý jeřábův let začal uspávat. Raději se proto pevně připoutal k sedlu, aby nespadl, kdyby začal klimbat. Spánek ho opravdu po nějaké době přemohl. Vzbudilo ho až Šťíštkovo jemné zhoupnutí, kterým mu naznačoval, že se chystá přistát, aby si odpočinul. Dosedli v nízkém porostu nedaleko malého jezírka. Jeřáb se snížil a ztuhlý Heřmánek napůl seskočil, napůl spadnul do měkké trávy. Domluvili se, že se Heřmánek trochu projde, aby se protáhnul a zahřál, a Štístko zatím zkusí najít pro sebe něco k snědku.
Na procházce našel Heřmánek malý potůček, který do jezírka přiváděl vodu. S potěšením se z něj napil. Voda byla dobrá, ale tak studená, že mu zuby trnuly a po těle mu naskočila husí kůže. Proto se po chvilce váhání rozhodl na krátko rozdělat oheň a uvařit si z trochy Peprníkových bylinek čaj. Dřevo, které našel pod skupinkou olší na břehu, bylo mokré, skřítka to ale neodradilo a s pomocí Jiskrových rad a troudu se zanedlouho hřál u praskajícího ohně s hrnkem čaje v ruce. Ponořil do něj i pár Bučinových sušenek, které byly sice moc dobré, ale bez namáčení by si na nich asi vylámal zuby.
Když se dost zahřál, uhasil žízeň a utišil hlad, vrátil se zpátky ke Štístkovi. Ten měl podle všeho na lovu štěstí a přešlapováním naznačoval Heřmánkovi, že je připravený letět dál.
Skřítek nasedl, připoutal se a pobídl Štístka ke startu. Z rovné země se jeřábovi se zátěží na zádech vzlétalo trochu hůře než ze skalního vršku, ale nakonec to zvládli.
S dalšími dvěma přestávkami letěli celou noc. Heřmánek zaznamenal, že Štístko nechával hvězdu více nalevo a nemířil teď přímo k ní. Chtěl ho na to upozornit, ale pak si vzpomněl na Kostivalovo velebení orientačního smyslu tažných ptáků, a rozhodl se mu důvěřovat. Když začalo slunce vycházet, spatřili obrovskou řeku, která vypadala, že by Štístkovi ve svém pobřežním rákosí mohla nabídnout dobrý úkryt na přespání i zdroj potravy. Místo ale nevypadalo, že by poskytlo nějaké dřevo na to, aby mohli udržet oheň déle než pár desítek minut. Heřmánek se snažil jeřábovi naznačit, že jim bude oběma zima a nevyspí se. Štístko ale zřejmě jeho obavy nesdílel a zamířil k zemi.
Přistáli a Heřmánek si uvědomil, že přestože mu jde pára od pusy, je mu o poznání tepleji, než když opouštěli Skalní město. Štístko pak s Heřmánkem na hřbetě prošel hlouběji do rákosového porostu, který sahal docela daleko od břehu. Tam sešlapal rákosí do kruhu, takže se na něm dalo docela pohodlně ležet. Potom ještě nalámal hromadu rákosových stébel a udělal jim provizorní hnízdo. Prohlédl si ho a spokojen se svým dílem se v něm usadil a nechal Heřmánka slézt. Pak schoval hlavu pod křídlo a do chvilky usnul. Heřmánek si lehl těsně vedle něj a zády se opřel o Štístkovo tělo, které krásně hřálo. Zavřel oči a užíval si, jak se mu po těle rozlévá příjemné teplo. Sluníčko už vyšlo a tancovalo mu po víčkách svými paprsky. To ale Heřmánkovi nezabránilo, aby brzy následoval Štístka do říše snů.