Když se Heřmánek probudil, zjistil, že je v hnízdě sám. Trochu ho to vylekalo, ale pak si řekl, že Štístko se zřejmě někde pídí po něčem k snědku. Hledat ho nechtěl, protože si nebyl jistý, jestli by někde nespadl do vody nebo nezapadl do bažiny. Rozhodl se mu prostě důvěřovat – a po jeho vzoru se zatím nasnídat. „Vlastně spíš naobědvat“, pomyslel si, protože podle sluníčka odhadoval, že poledne už dávno minulo.
Po jídle vstal a začal v hnízdě poskakovat a podupávat, aby se zahřál. Bylo sice docela teplo, po sněhu nikde ani památky, ale přeci jen ve spánku trochu prochladl a dávala se do něj zima. Pohybu v hnízdě si zřejmě všiml i Štístko, který se vzápětí vynořil z rákosí.
Oba se cítili dost odpočatí a usnesli se, že není důvod čekat s odletem až do setmění. Hvězdu tak sice v první polovině dnešní cesty neuvidí, ale Štístko si byl jistý, že směr udrží i tak – a navíc měli s sebou kompas.
Před cestou ještě Heřmánek zkontroloval a prohmatal Štístkovo křídlo. Když se ujistil, že ho nikde nebolí, nasedl. Prošli rákosím na břeh a už už se chystali vzletět, když zahlédli malou postavičku, jak k nim běží a mává na ně. Oba zatím měli se všemi skřítky, které kdy potkali, dobré zkušenosti – a tak zamířili vousatému človíčku naproti.
Když se setkali, skřítkovi se ve tváři (nakolik to šlo skrz hustý plnovous poznat) zračila úleva. „Jsem tak rád, že jste mě zahlédli. Viděl jsem vás včera od severu přilétat. Nevím, kam míříte, ale chtěl bych vás o něco poprosit. Před týdnem se mi ztratil syn, Šíša. Odešel za přáteli, kteří bydlí níž po proudu, na oslavu narozenin. Je to jen asi den cesty odsud – ale včera mi od nich rejsek přinesl vzkaz, že k nim Šíša nedorazil. Napadlo mě, že kdybyste letěli nízko nad zemí, třeba byste ho zahlédli…a zjistili, zda nepotřebuje pomoct.“ S otázkou v očích se na ně podíval. Když viděl jejich překvapené pohledy, rychle doplnil: „Promiňte, zapomněl jsem se představit, já jsem Trhlík.“
„Já jsem Heřmánek a tohle je Štístko,“ představil Heřmánek pro změnu je dva a v duchu si pomyslel, že v tomhle kraji si skřítkové dávají opravdu zvláštní jména.“ Pak krátce vysvětlil Štístkovi, o co jde. Chvilku se radili – na jednu stranu je to zdrží od další cesty. Zároveň si oba byli dobře vědomi toho, že kdyby jim samotným nedávno někdo nepomohl, asi by už nebyli mezi živými. „Určitě se o to pokusíme,“ obrátil se Heřmánek na Trhlíka. „Cesta, kudy by šel, vede podél řeky? Viděl jsem tu hodně lesů – tam bychom ho asi najít nedokázali…“
Vousatému skřítkovi se v očích zaleskly slzy vděčnosti: „Tolik vám děkuju. Ano, chodíme tam vždy podél řeky, je tam vyšlapaná stezka. Nemyslím si, že šel přes les, to by si hodně zašel. Má na sobě červené oblečení, podle toho byste ho mohli poznat. Nikdo jiný tu tak nápadnou barvu nenosí.“
Oba cestovatelé kývli, jako že rozumí a za chvíli už letěli nízko nad loukou, ve které se nenápadně klikatila úzká cestička. Heřmánek se snažil zaostřit, ale neviděl nic než vlnící se stébla trávy, která byla na tohle roční období překvapivě vysoká. „To bude zázrak, jestli ho najdeme…“, pomyslel si.