Když Heřmánek se probudil, byla venku už dávno tma. Rozfoukal doutnající uhlíky a přiložil na ně pár polínek. Když si byl jistý, že oheň nějakou dobu vydrží bez jeho péče, vyšel ven z jeskyně. S úzkostí v srdci se zadíval na východní cíp oblohy, ale místo, kde hvězda minulou noc byla, zakrývaly mraky.
Najednou si uvědomil, jak obrovský má hlad – vždyť jeho poslední jídlo bylo pár soust kaše včera ráno a trocha oříšků. Usmažil si vajíčko a ukrojil kus chleba. Už už si sedal ke stolu, když mu to nedalo, a vyšel s talířem v ruce znovu ven. Mraků nebylo moc a byla tu šance, že je vítr rozfouká. A on tolik toužil vědět, jestli hvězda bude znovu na svém místě. Třeba se jim to oběma s Vrabčákem minulou noc jen zdálo…
Vítr nakonec přece vyslyšel jeho přání a odhalil tu správnou část nebe. Heřmánek si toho brzy všiml a srdce mu poskočilo. Hvězda tam byla snad ještě větší a krásnější, než jak si ji pamatoval ze včerejška. Její svit těšil jeho srdce a vracel mu naději. Ještě chvilku ji pozoroval, ale pak uposlechl volání svého unaveného těla a šel si znovu lehnout.
Druhý den měl volno (důl býval vždy několik dní po zemětřesení uzavřený), a tak se hned po snídani vydal do Hojínkovy nemocnice. Vrabčák na něj mával z postele u okna. Nohu měl zavázanou a zpevněnou dvěma dlahami, ale jinak vypadal docela dobře.
„Ahoj marode, jak se ti daří?“ Heřmánek s úsměvem pozdravil kamaráda, který mu úsměv opětoval. „Je to o hodně lepší, děkuju…“ Vrabčák se odmlčel, ale bylo vidět, že toho má na srdci mnohem víc. Heřmánek si k němu přisedl na kraj postele a chytil ho za ruku. Vrabčák mu stisk opětoval a oba i beze slov vnímali, jak jsou jeden za druhého vděční.
Po pár minutách mlčení se Vrabčák zadíval z okna a pokračoval: „Hojínek vynaložil všechno úsilí, aby mě uspal, ale stejně jsem půlku noci koukal z okna a přemýšlel. Viděl jsem z něj přímo na naši hvězdu…je tam pořád, Heřmánku.“ obrátil oči k Heřmánkovi a dlouze se mu do nich zadíval. „Volá tě.“ Heřmánek se nadechoval k odpovědi, ale Vrabčák ho předešel. „Já se za ní teď vydat nemůžu. I se vší Hojínkovou péčí nebudu dobře chodit dřív než na konci zimy. Musíš se na tu cestu vydat sám.“ Vrabčák ještě silněji stiskl Heřmánkovu ruku. „Něco pro tebe mám“, řekl a sáhl pod polštář. Denní světlo teď naplno ukázalo nádheru kamene, který včera objevili. Sluníčko zrovna svítilo skrz okno přímo na poklad ve Vrabčákově ruce a oběma skřítkům se po obličeji honily spousty odlesků.
„Zjistil jsem, že ty drahokamy jdou docela dobře vyloupnout, když máš dobrý nástroj.“ Vrabčák kámen otočil a odhalil několik prohlubní. „Pár jsem si jich nechal, protože nevím, kdy se budu moci vrátit do práce. Zbytek je tvůj. Budeš je na té cestě potřebovat.“
Heřmánek měl pocit, že mu v krku vězí velký knedlík, který mu nedovolí cokoli říct. Po tváři se mu kutálely slzy. „Já…to jsem nechtěl…moc děkuju…ale já bez tebe jít nechci…“ Vrabčák se na něj usmál: „Vím, že nějakým způsobem je ta hvězda důležitá i pro mě. I když zatím nevím v čem. Ale taky jsem v noci prožil takovou zvláštní jistotu… Jako by my šeptala, že já své jméno najdu tady. Že na tu cestu máš jít ty sám.“
Heřmánek zavrtěl hlavou, ale Vrabčák pokračoval: „Nemusíš chodit. Ale než se rozhodneš, naslouchej svému srdci. Je v něm ukryto víc moudrosti, než tušíš. Ptej se ho, po čem doopravdy touží – a nech se tou touhou vést.“ Pak k sobě Heřmánka přitáhnul a objal ho. „Kámen je tvůj, ať se rozhodneš jakkoli.“ pošeptal mu.
