Od rodičů Heřmánek zamířil do Hojínkovy nemocnice. Vrabčáka našel ve stejné posteli jako minule – ale vypadala jinak. Jeho deka i polštář měly temně modrý povlak s vyšitými hvězdami – a jednou mnohem větší než ostatní.
„To mi ušila mamka – poprosil jsem jí o to. Budu si takhle připadat, že jsem na té cestě s tebou.“ odpověděl Vrabčák na Heřmánkův tázavý pohled. Heřmánek uznale hvízdl: „Týjo. Vypadá to jako opravdové noční nebe, viď?“ Pak se ale zarazil: „Jak jsi věděl, že se rozhodnu odejít?“
„No, prostě věděl.“ s úsměvem pokrčil Vrabčák rameny.
Vrabčákova důvěra Heřmánka povzbudila k tomu svěřit se mu se svými obavami. Sedl si na kraj postele a začal: „Vrabči, já…jsem strašně vděčný za ten kámen, ale…bojím se, že občas si nevyberu dobře, za co drahokamy utratit.“, s otázkou v očích pohlédl na kamaráda.
Chvíli bylo ticho, které přerušovalo jen bubnování strakapouda do stromu za oknem. Pak Vrabčák pomalu, jako by říkal něco hodně důležitého, Heřmánkovi odpověděl: „Dal jsem ti ho, protože tě mám rád a vím, že ti může pomoci. A zároveň nechávám jen na tobě, jak s ním naložíš. Důvěřuju ti, že se ho budeš snažit používat, jak nejlépe dovedeš – a…“ (usmál se) „…zároveň počítám s tím, že se ti to občas nepodaří.“
Pak dodal: „Užij si tu cestu. A když ti nebude dobře, vzpomeň si, jak rádi tě tu všichni máme. Děsně rádi. A už se moc těšíme, až nám budeš o svých dobrodružstvích vyprávět.“
„Děkuju. Teď je mi mnohem líp.“, rozjasnila se Heřmánkova tvář. „Vlastně se zase znovu na tu cestu těším, fakt díky!“ Objal kamaráda, vstal z postele a nahodil si batoh. Ve dveřích se ještě otočil a zamával mu: „Brzy se uzdrav. Doufám, že až se budu vracet, přiběhneš mi naproti!“
Vrabčák trochu posmutněl: „Hele, to asi ne. Zatím to Hojínek moc dobře nevidí. Ale jestli budeš pryč dostatečně dlouho, kdo ví.“ usmál se nakonec a zamávání mu opětoval.
Když Heřmánek vyšel z nemocnice, nebe se začínalo barvit do červenorůžova od zapadajícího slunce. Rychle začal šplhat výš po svahu hory, aby se rozhlédl dřív, než se docela setmí. Rozhodl se, že bude putovat v noci. Jednak proto, aby se za jasných nocí mohl řídit hvězdou, a také si říkal, že v mrazivých nocích bude rozumnější se spíš hýbat než odpočívat. Dospat se může přes den, kdy obvykle bývalo o něco tepleji.
Než se skrz čerstvou sněhovou nadílku vydrápal až na svou oblíbenou vyhlídku, sluníčko už zapadlo. Ale pořád bylo dost světla na to, aby se mohl trochu rozhlédnout. Podle kompasu zjistil, že směr, který si včera v noci určil, míří ke skalnímu městu v údolí. To byla dobrá zpráva, protože k němu vedla docela pohodlná cesta, kterou znal. Chvíli se ještě kochal mraky zbarvenými do všech možných odstínů růžové a fialové a říkal si, že tohle večerní divadlo oblohy se mu nikdy neomrzí. Pak se naposledy podíval směrem, kde byla jeho rodná osada. „Hvězdo, nevidím tě, ale přesto prosím, veď mě.“ pomyslel si a vyrazil.
0 komentářů