Těší mně, jmenuji se Štěpánka Urbánková a je mi něco málo přes třicet let. Posledních devět z nich se mnou sdílí můj neuvěřitelně trpělivý manžel Tom, se kterým mám dvě neuvěřitelně trpělivé děti, Samuela a Leu. Všichni tři mi denně, každý po svém, dávají lekce o lásce – té lidské i té Boží. Popravdě, mnoho z těch lekcí se u mně nesetkává s pochopením. Ale jsem za ně vděčná :).
V roce 2000 jsem se poprvé setkala s křesťanskou zvěstí o Ježíši jako Božím Synu a Spasiteli – a zanedlouho poté jí uvěřila. O pár let později jsem do hloubky prožila, jak moc mě má Bůh rád a že to se mnou myslí dobře i tehdy, když mi jeho vedení nedává zrovna smysl. Od té doby má víra ovlivňuje téměř vše co dělám, říkám a čemu věřím (nebo do toho při nejmenším mluví). Je s tím spojená radost, pokoj, naděje, ale i pochybnosti, bolest a rozdělení. Ale dává mi to smysl.
V roce 2014, když bylo Samíkovi asi půl roku, jsem se poprvé setkala s principem partnerského rodičovství, konkrétně s Nevýchovou. Celkem mi to dávalo smysl a s manželovým souhlasem jsme koupili kurz, který jsem asi z poloviny prošla (videa všechna, úkolů asi třetinu, znáte to 🙂 ). Od té doby tenhle princip (nebo Nevýchova, chcete-li) ovlivňoval mnohé, co jsem dělala, říkala a čemu jsem věřila (nebo do toho při nejmenším mluvila). Byla s tím spojená radost, pokoj, naděje, ale i pochybnosti, bolest a rozdělení. Ale dáválo mi to smysl.
V roce 2016 se nám narodila Lea. Málo spánku. Žádný (bdělý) čas pro sebe. Samík, který příchod „vetřelce“ nesl statečně, ale každodenním záchvatům vzteku jsme se nevyhnuli. Hormony. Moje touha být dokonalou a nedělat chyby. V téhle konstelaci jsem nebyla schopná jakéhokoli partnerství – ani s manželem, natož se Samem. (Lea byla výjimka – ale u miminka je to brnkačka). Postupně se to trochu zlepšilo, ale ne o mnoho. Navíc z Ley se postupně stávala slečna s vlastním názorem a už to nebyla brnkačka ani u ní. Říkala jsem si, jestli jsem si tou (ne?)výchovou na sebe neušila bič. Jestli celý ten respektující a partnerský přístup k dětem není kontraproduktivní.
A pak se mi začaly vybavovat různé pasáže z Bible, které mluví o správném chování/přístupu k druhým lidem – a já za nimi najednou uviděla inspiraci i pro chování k dětem. A protože jsem na tohle téma nikdy žádné křesťanské vyučování neslyšela, rozhodla jsem se, že založím blog. Blog, na kterém budu sdílet konkrétní verše z Bible a společně s vámi nad nimi přemýšlet. V jiném světle, než v jakém jsme na ně (možná) byli zvyklí koukat doposud.
Ale i když je blog zaměřený na Boha a na Bibli, jste tu vítáni, ať jste křesťané či máte jiné (nebo žádné) vyznání. V rodičovství jsme na jedné lodi :-).
Název blogu nám má připomínat, že i když někdy – nebo třeba i často – děláme chyby a máme sami proti sobě nejrůznější výhrady, jsme hodné lásky – a také milované a chtěné. A hlavně, nejsme na to sami.