Motto:
Verba docent, exempla trahunt.
„Co sám nechceš, nečiň jinému!“ žáku pravil kantor kdesi, třepaje ho za pačesy.
(Karel Havlíček Borovský)
Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi“ (Lukáš 6,31)
Jak často tuhle větu svým dětem (zejména, pokud už mají sourozence) říkáme? A jak často se podle ní sami řídíme?
Přemýšlela jsem, jaké chování partnera je mi milé a jaké ne. Následující seznam rozhodně není vyčerpávající – a nebyl by konečný, ani kdyby byl o dvě stránky delší. Přesto mi není dobře, když ho srovnám s tím, jak se já chovám ke svým dětem (i ke svému muži).
Schválně to můžete srovnat s tím, jak to máte vy.
Nemám ráda:
Když se na mě řve.
Když mě někdo plácne, šťouchne, nebo jinak způsobí byť i malou bolest.
Lochtání.
Vydírání – citové či jiné.
Je mi dobře, když můj partner:
… respektuje, když nemám náladu na tulení nebo na to, aby se mě dotýkal – byť ve snaze mě (např.) uchlácholit.
… uzná mé pocity (právo být naštvaná, mít strach, být smutná), když mě něco rozčílí, vyděsí, rozbrečí,… – i když situaci jako takovou vidí jinak. Nebo prostě mlčí a je tam se mnou.
… nechává na mě, co ze svých věcí půjčím/daruji/vyhodím. Nenutí mě půjčovat svým přátelům (o lidech, které neznám, nemluvě) věci, na kterých mi záleží. A nepůjčuje (natož daruje nebo vyhazuje) moje věci za mými zády.
… nekomentuje, když se pár minut (někdy i pár desítek minut) vztekám, protože jsem si nějak ublížila nebo něco rozbila. A nepřesvědčuje mě, jak moc nebo málo moje zranění může bolet, příp. jak moc nebo málo bylo cenné to, co se rozbilo.
…pokud mu stojím v cestě, řekne vlídně „s dovolením“ nebo něco na ten způsob, a počká, až uhnu.
… vnímá, když na něj mluvím. Nekouká do mobilu ani do počítače, ale na mě. A pokud položím otázku, odpoví. Když na něj zavolám, zareaguje.
… nedělá velké haló kolem toho, když něco rozbiju nebo ztratím.
… pokud po mě něco chce, poprosí mě.
… pokud po mě něco chce, ale já se zrovna zabývám něčím jiným, dovolí mi to nejprve dokončit, nebo alespoň dovést do stavu, kdy jsem ochotná činnost/projekt dočasně opustit.
… pokud si hned s něčím nevím rady, dá mi šanci si na to přijít sama – i za cenu, že to bude trvat o něco déle. A pokud se výsledek musí opravit, nedělá kolem toho velký rozruch. (Například v případě skládání nábytku z IKEA 🙂 )
… mi nechává svobodu rozhodování v otázkách mých tělesných potřeb (horko/zima, hlad/sytost,… o potřebě vylučování nemluvě… ) . Trochu komandování snesu v otázce pitného režimu.
… mi nemluví do toho, jak dlouho sedím na wc a čím vším se při tom zabývám.
… nesnižuje mou hodnotu jen proto, že se mu nelíbí to, co právě dělám nebo říkám.
… mi až po vzájemné domluvě sahá do talíře a přidává/odebírá z něj jídlo.
Při tvorbě seznamu jsem měla v hlavě, jaké chování mi dělá (příp. nedělá) dobře v manželství a v chování mých dětí vůči mně – nicméně samozřejmě jsem ráda, pokud se mnou stejně jednají i lidé v práci, v obchodě, na ulici, v mhd… Ale také je pravda, že čím bližší mi dotyčná osoba je, tím více mě zraňuje, pokud jedná jinak, než je mi milé. A jak blízkou mě vnímají mé děti?… a jak moc je tedy zraňuje, když se k nim chovám nevlídně a bez respektu?
A nyní náhodný výběr z mé komunikace s dětmi v minulých dnech:
ŘEV JEKOT ŘEV ŘEV KŘIK JEKOT ŘEV. (Rozuměj můj)
„Co jí boucháš (strkáš, taháš za vlasy,..)? PLESK. (Rozuměj ode mě) Druhým lidem neubližujeme!“ (Nutno dodat, že Samíkovo bouchnutí mělo v té chvíli mnohem menší sílu než můj pohlavek.)
Lehký informativní záhlavec. Samík se urazí. „Co se rozčiluješ, vždyť tě to nemohlo bolet!“
„Šimryšimryšimry …“
„Ty to nechceš? Víš kolik práce mi to dalo?“
„Jestli sem hned nepřineseš všechny dílky té stavebnice, co jsi rozházel, tak jí sbalim a hrát si s tebou nebudu.“
„Same, můžu tě obejmout?“
„NE!“
„Tak si trhni nohou, já jdu pryč…“
„Půjčíš prosím Lee tu kouzelnou tužku?“
„NE!“
„Prosím tě, vždyt si s ní nehraješ! Tak půjčíš jí to nebo ne?“
„NE!“
„Tak to jsi mě teda naštval. Jestli jí to nebudeš půjčovat, koupíme jí její vlastní tužku. – ale stojí hodně peněz, takže ty pak nedostaneš žádnej velkej dárek k narozeninám!“ (Oslnivá logika, že? Mimochodem, někdy Samík Lee dotyčnou Albi tužku půjčí, a pokud Leu pak nechám hrát si samotnou, často se stane, že tužku najdu někde pohozenou, příp. že ji začne ožužlávat nebo s ní do knížek bouchá tak, že v nich dělá ďolíčky.)
„Leo,ty si chceš hrát s tou tužkou? Samík tu teď není, tak si ji půjčíme.“
„UHNI, překážíš!“
„Mami!“ (žádná odpověď) „Mami, pojď sem!“ (žádná odpověď). „MAMI!“ (žádná odpověď) „MÁMO, POJĎ SEM!“ „Co na mě řveš, copak jsem tvůj sluha?“
„Tys to rozbil? To nemůžeš dávat pozor? To jsi mě pěkně naštval.“ (a dalších patnáct minut mého vztekání se a nadávání v podobném duchu.) A to šlo o Ley kuličkodráhu z dupla, která jde znova postavit, i když s mou prostorovou představivostí je to úkol na půl hodiny. Mimochodem, když jsem jí dostavěla a chtěla ji vrátit na místo, spadla mi (a rozbila se znova)…)
„Pojď sem.“ „Zvedni to.“ „Podej mi to.“ „Nesahej na to“ ( Slůvko „prosím“ nikde…)
(Sam je zabraný do koukání na film) „Same, jídlo. Běž si umýt ruce. Neslyšíš? Běž si umýt ruce, HNED! Počítám do…“
„Chce se ti čurat? Ne? To je jedno, stejně si radši dojdi…“ (Tuhle větu používám skoro denně a musím přiznat, že výsledkem často není víc než pár mililitrů …)
„Tak co, Same, máš hotovo? Ne? Tak kakej! Už tu sedíš pět minut a nic! A co furt saháš na ty časopisy – soustřeď se na kadění a na zbytek se vyprdni. Je pozdě, musíš jít spát, tak kakej!“
„Same, ta stavebnice je uplně voslintaná! Kolik ti je, dva měsíce? Jenom mimina strkaj do pusy věci, který nejsou k jídlu. Jsi mimino? Ani Lea nestrká věci do pusy tak často jako ty“ (což mimochodem není pravda) Sam je mimino, Sam je mimino…“
…
Co dodat?
Nemám ráda novoroční předsevzetí. Nesnáším je. Nedávám si je, protože je stejně nikdy nedodržím. Ale jak tak přemýšlím nad tím, co píšu, nedá mi to… Dám si jedno. Prozatím jen na dva měsíce. (Prý, když něco vydržíte dělat 8 týdnů, stane se to pro vás přirozeným a je velká pravděpodobnost, že u toho zůstanete.)
–> Budu se ze všech sil snažit se ke svému muži a dětem chovat tak, jak je mi milé, když se oni chovají ke mně. <–
A dám vám výzvu: Pojďte do toho taky ;-).
PS: Uvědomuji si, že ne vše, co se (ne)líbí mně, se nutně musí (ne)líbit i druhým. Ale myslím, že ve velké většině se s manželem i s dětmi shodneme – a zbytek si kdyžtak vyjasníme :).
0 komentářů