30. 12. 2014. Máme za sebou první Vánoce s naším 8 měsíčním synem, roztomilým, neuvěřitelně bezproblémovým miláčkem celé široké rodiny. Vánoční maraton oslav a všeho s tím spojeného je téměř za námi – jen ještě na dnešek máme naplánované poslední dvě akce a napozítří třetí. Společné koupání s babičkou v pronajatém bazénu. Potom návštěva nedaleko bydlící sestry, kde se s námi má potkat i Samíkův pradědeček, který svého pravnuka od jeho narození viděl jen jednou. A zítra se máme znovu sejít u ségry ke společné oslavě Silvestra i s naším tátou a jeho rodinou.
Čas máme docela dobrý, už jen rychle přebalím a nakojím Samíka a můžeme vyrazit. Samík se čerstvě naučil přetáčet na bříško, ale moc pohyblivý není – i to přetáčení nás stálo mnoho hodin cvičení Vojtovy metody.
Sam teď je na přebalovacím pultu – a já ho tam nechám ležet a jdu si připravit kojící polštář do křesla. Přitom zahlédnu pod křeslem nepořádek a začnu ho zametat. Pak nadzvednu židli u stolu a vynadám manželovi, že tam při uklízení nechal přilepený chuchvalec prachu. V tu chvíli se ozve rána a po ní pláč. Samík se na pultu přetočil na břicho, otočil, odrazil a spadnul na zem – kde zrovna výjimečně nebyl koberec z pěnového puzzle. A pak plakal a plakal.
Prohlédla jsem ho, nic jsem na něm neviděla, do hlavy se neuhodil… a po předchozí zkušenosti z minulého pádu (ano, už se něco podobného jednou stalo), kdy jsme seděli hodiny v čekárně, aby nás pak během 30 sekund doktor prohlédl a po RTG poslal domů, jsem se rozhodla pokračovat v plánech pro ten den.
Modlila jsem se, ať je v pořádku, ať nemá žádné vážné zranění – a odmítala jsem si připustit možnost, že by ho mít přesto mohl – mou vinou. Takže jsme nezrušili ani to plavání, ani náštěvu. To vše Samík krom krátkých přestávek absolvoval s pláčem. Zejména bolestivě reagoval při manipulaci s levou nohou – ale já doufala, že to bude jen naražené. Až u ségry mi ona s tátou pomohli se rozhodnout zavolat známé doktorce z Krče o názor – a následně jsme jeli do nemocnice.
Nejprve se zdálo, že se opravdu nic vážného nestalo. Ale pro jistotu jsme nechali zrentgenovat bolavou nožku. Po chvíli vyšel doktor – a oznámil mi, že má Sam zlomenou stehenní kost v růstové zóně. Jedním dechem dodal, že jestli ještě jednou spadne, zavolají k nám sociálku. Samík teď zůstane v nemocnici (já s ním), bude muset být několik týdnů 24 hodin denně zavěšený v postýlce za obě nohy – a my můžeme jen doufat, že noha mu i po zahojení dál normálně poroste – což vůbec není jisté.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Strašně moc jsem si přála vrátit čas. Byl to tak strašně zbytečný úraz. Z tak hloupého důvodu. A ještě jsem ho celý den se zlomenou nohou tahala všude možně, poutala a odpoutávala ze sedačky, oblékala a svlékala, nutila plavat… Prostě jsem za žádnou cenu nechtěla vidět realitu situace a přijmout za ní zodpovědnost – a Samíkovi tak ještě víc zhoršovala už tak značné utrpení a bolest.
Navíc se to stalo v době, kdy jsme se díky cvičení Vojtovy metody konečně někam posunuli a Samík začal dohánět, co doteď kvůli hypotonii zameškal – a teď bude všechno zmařeno, protože se tři týdny nebude moci ani pohnout.
Neměla jsem výmluvu. Celé to byla moje chyba. První noc jsem celou probrečela, Samík se co chvíli budil pláčem a já se modlila za zázrak, aby se do druhého dne noha uzdravila. Dneska vidím, že větší motivací, než samotné zdraví Samuela, mi byla touha nenést tíhu zodpovědnosti a viny za jeho těžký úraz se všemi jeho důsledky. Každopádně, noha zůstala zlomená – druhý den i za týden… A já se kromě Samíkova uzdravení modlila i za to, ať mi Bůh odpustí…bylo mi to tak líto.
…
Po pár dnech jsem jedno ráno v Bibli narazila na rozhovor vzkříšeného Ježíše s Petrem na břehu jezera. (Jan, 21.kap.): Pár týdnů před tím se Petr chvástal, jak s Ježíšem půjde i na smrt. Ježíš ho usměrňoval s tím, že to bude úplně jinak – a Petr mu nevěřil.
Nedlouho poté měl možnost svou věrnost dokázat – když Ježíše zatkli a odvlekli. Začal dobře, na rozdíl od většiny ostatních ho neopustil, ale zpovzdálí ho následoval až k místu výslechu. Ale když se k němu mohl veřejně přihlásit, zapřel ho. Možná si pak říkal – „Takhle to přece nechci, příště se k Pánovi přiznám.“ Ale za chvilku ho znovu přemohl strach a zapřel podruhé. „Neznám ho.“ A potřetí. „Neznám toho člověka, co pořád máš?!!!“
Pak zachytil Pánův pohled, který říkal – „Milovaný Petře, tys mi nevěřil – a vidíš?“ Petr vyběhl ven a rozplakal se. Bylo mu to tak líto. „Bože, prosím, odpusť mi! Kdybych tak mohl vrátit čas… Kéž Ježíše osvobodí, abych mu mohl říci, jak moc mě to mrzí. Bože, prosím!“
Ale Ježíše pár hodin na to odsoudili a zabili a Petr ztratil naději, že by kdy mohl své selhání napravit.
Po několika dnech se k němu dostaly zprávy o Ježíšově vzkříšení. Viděl na vlastní oči prázdný hrob, jednou nebo dvakrát dokonce viděl Ježíše samotného. Ale chvilkovou radost brzy vystřídala nová vlna výčitek. „Tolik jsem to zkazil. Ježíš mi řekl, že na mě vybuduje svou církev – a co jsem udělal já? Zradil jsem ho. Nezasloužím si novou šanci… Vrátím se k rybařině.“
Už to není ten Petr, který chodil po moři a jako první nahlas vyslovil, že Ježíš je Boží Syn a zaslíbený Zachránce. Zůstal tu jen svým vlastním selháním zlomený muž, který se s kamarády vrací k rybářskému řemeslu, které před třemi lety kvůli Ježíšovi opustili.
A pak tu je jedno ráno po probdělé noci, strávené neúspěšným lovem ryb. Ze břehu na ně kdosi volá, a pak radí, aby udělali něco naprosto nesmyslného… To už tu přece jednou bylo…? Když rybáři začnou z vody tahat síť přetékající náhlým úlovkem 153 ryb, Janovi to je jasné. To je Pán!
Nahý Petr se rychle oblékne a skočí do vody. „Ježíši! Chci ti toho tolik říct…“ Ale když vyleze na břeh, najednou ztratí odvahu – a jde raději vytáhnout síť, kterou mezitím dovezli učedníci.
Petr to sám se sebou vzdal. Ale Ježíš s ním ne.
Vyhledá Petra a zeptá se ho, stranou od ostatních: „Petře, miluješ mě?“ V Petrovi svitne naděje. „Ano, Pane!“ Ježíš místo rozebírání Petrova zapření připomíná Petrovi úkol, který mu už dřív dal: „Pas mé beránky.“
Pak se ho zeptal znovu: „Miluješ mě?“ – Petrovi je to divné. Pán mi nevěří? Měl by na to právo…. Petr zopakuje, i když možná méně zapáleně, co k Ježíšovi cítí.
Ale Ježíšovi to nestačí. Zeptá se potřetí. Oba vědí, na co tím naráží. Petrovi vstoupí do očí slzy. „Pane, ty víš všechno. Znáš mou hříšnost. A také víš, že tě mám rád – i když jsem se podle toho vůbec nechoval, a nejspíš se často nebudu chovat ani v budoucnosti.“
„Teď jsi na to kápl, Petře. Já dobře vím, jak moc mě máš rád. Znám celé tvé srdce. Vím, jak snadno se zapálíš i jak se pak snadno necháš přemoci strachem. A teď, když si i ty u sebe uvědomuješ to, co už já dávno vím, ti znovu říkám: Pas mé beránky. Nikdy jsem ti nepřestal důvěřovat. Chci tenhle úkol svěřit právě tobě a nikomu jinému.
A – kdyby sis tím náhodou ještě pořád nebyl jistý – ano, odpouštím ti. Odpustil jsem ti mnohem dřív, než jsi mě zapřel. Miluji tě, Petře. A svěřuji ti i ty ostatní, které miluji. Starej se mi o ně.
Nehleď na to, co bylo. To je minulost. Odpuštěná – sám jsem za to zaplatil svou krví a svým životem. Bůh tvé selhání už dávno zahodil do hlubokého oceánu. Tak ho nevytahuj. Protože teď jsme tady a já ti říkám: Pas mé beránky.“
….
Četla jsem ty řádky, a najednou jsem na břehu jezera viděla místo Petra samu sebe. Stojím tam, slzy v očích. „Pane, nemám nic na svou omluvu. Tolik jsem to zkazila. A protože jsem si to nechtěla připustit, ještě jsem přidávala Samíkovi další utrpení. Samíkovi, kterého ty tolik miluješ.
Pane, nejsem dobrá máma. Nepoučila jsem se z vlastní chyby tehdy, když si Sama ochránil a po pádu se mu nic nestalo. Naopak, nechala jsem ho ve výšce mnohem déle a z takového pitomého důvodu….a…“ „Pššš. Štěpánko. Miluješ Samíka?“
„Ano, Pane.“
„Tak se mi o něj dobře postarej.“
„Ale Pane, vždyť…
„Miluješ Samíka?“
„Ano…je mi ho tak líto…“
„Tak se mi o něj dobře postarej.“
„Já to nezvládám, Pane…“
„Máš Samíka ráda?“
„Ano, ale zároveň vím, že jsem se podle toho nechovala a často chovat nebudu…A ty to víš….“
„Tak ho měj ráda dál a postarej se mi o něj. Miluji ho. A věřím ti. Zvolil jsem si pro ten úkol právě tebe – a mám k tomu důvod. Není nikdo povolanější, než ty. Odpustil jsem ti ještě dřív, než se to všechno stalo. Netrap se tím už. To je minulost. Teď jsme tady a já ti říkám: Dobře se mi o Samíka postarej.“
Byl to pro mě velmi hojivý zážitek. Vědomí, že mi Bůh odpustil, bylo ohromně úlevné. Ale bohužel to bylo to jediné, co jsem si z toho rozhovoru zapamatovala do dalších dnů.
Pokračování příště…
0 komentářů