Spokojená máma = spokojená rodina.
S tímhle prohlášením jsem se za poslední roky setkala mnohokrát. Přesto se mi zdá, že mezi námi (zvlášť v křesťanských kruzích) někdy vládne názor, že to má být naopak. Správné mámě by podle mnohých mělo stačit ke spokojenosti, když je spokojená její rodina. Myslím si ale, že takhle to prostě nefunguje… Přinejmenším u mě ne.
I když se ze všech sil snažím druhé opečovat, tak pokud je mi špatně, ať už na těle, nebo na duchu, moje citlivost na podráždění se blíží vlastnostem nášlapné miny se srovnatelnými následky. Takže rodina je sice opečovaná, ale rozhodně ne spokojená. ALE. Během minulého týdne jsem zjistila, že i když je mi špatně kvůli okolnostem, které neumím ovlivnit, stačí pár desítek minut odpočinku a s mou náladou se dějí zázraky:
Koncem minulého týdne mi bylo celkem mizerně (počínající zánět dutin, ztráta čichu (skvěle se vám pak vaří…), kašel, kterým jsme se s dcerou vzájemně budily a tudíž toho moc nenaspaly – nic smrtonosného, ale otravné to bylo vydatně). Jednou večer, když byly obě děti uložené, mě napadlo, že by mi možná pomohla horká vana… a tak jsem se do ní naložila. Poprvé po několika měsících. Dvacet minut po mě nikdo nic nechtěl, já se odpoutala od domácích prací i sociálních sítí (na kterých poslední dobou alespoň jedním okem visím skoro pořád) – a účinky byly velkolepé.
Za dva dny jsem to zopakovala a zároveň v té vaně přemýšlela o textu citovaném v úvodní fotce, který jsem k tématu odpočinku našla na Pinterestu. Přemýšlela jsem, jak se má máma naučit odpočívat, když má zvládnout péči o děti a domácnost, přičemž po ní v jejím bdělém (často i nebdělém) stavu pořád někdo něco chce (většinou minimálně dvě až tři věci zároveň).
Vybavil se mi známý Ježíšův výrok o odpočinutí u Něj (také zmíněný na úvodní fotce) a dumala jsem, jak asi Ježíš může vyčerpané mámě pomoci. Uvaří za ní? Odvede ráno dítě do školky, abych mohla dospat probdělou noc? Asi ne… Tak jak to tedy myslí?
Vracela jsem se k těm dvěma citátům celý následující den… A pár věcí mě k tomu napadlo:
Jak to odpočíval Ježíš? Někteří kazatelé by nám řekli, že vstával ještě za tmy, trávil hodiny na modlitbách a to ho nabíjelo. Já vám nevím… Na modlitbách trávil bezesporu hodně času, ale co když to nebylo, aby si odpočinul? Co když to bylo hlavně proto, že od Boha potřeboval každý den povzbuzení, sílu, inspiraci, nasměrování…? Kolik dní z jeho života máme v Bibli zapsaných vyloženě od rána do večera? Jen pár. A z toho těžko odhadneme jeho každodenní režim. Zároveň jsme ale svědky desítek a desítek situací, kdy jedná s druhými lidmi – a i když to občas není nijak v rukavičkách, nikdy není nesmyslně podrážděný nebo vzteklý tak, že by druhým ubližoval (až na těch pár ran bičem v chrámu – ale to měl podle všeho předem promyšlené). Takže z toho odvozuji, že Ježíš odpočíval a že to uměl – protože si neumím představit, jak by to jinak zvládnul. (Já například, když čtu v Bibli reakce učedníků na různé situace, tloukla bych je každou kapitolu :-))
Když si ale vzpomenu na ty své dvě čtvrthodinky ve vaně – možná Ježíšovým odpočinkem nebyly hodiny strávené na modlitbách. Co když jím bylo prostě pravidelných KAŽDODENNÍCH pár desítek minut pro sebe, které si mohl užít, jak chtěl. Třeba v rozhovorech s Tátou/Bohem, ale třeba taky čtením, podřimováním, honěním se s dětmi, rybařením (když mu těch desítek minut zbylo víc 🙂 ), nebo šplháním na nejbližší kopec, co já vím. Jsou to jen dohady, uznávám. Ale já si při těch úvahách uvědomila několik věcí o tom, jak musím odpočívat já, aby to mělo ten správný efekt:
- Můj odpočinek musí být pravidelný. Každý den. Musím si být jistá, že mě čeká a můžu se na něj těšit.
- Odpočinek nemusí být dlouhý. Dvacet minut stačí.
- Odpočinek musí být plánován dopředu – nemohu jen doufat, že se ten čas někde najde. V praxi to u teď nás vypadá tak, že ač jsme celá rodina „sovy“, snažíme se i o víkendu vstát mezi 8 a 9 a nenechat Ley polední spánek přesáhnout druhou hodinu, abychom byli schopni obě děti mít do devíti večer v posteli. A pokud Lea navzdory našim snahám paří, jsem s manželem domluvená, že se o ni těch „mých“ 20 minut postará on.
- Odpočívám tak, jak chci, ne tak, jak si myslím, že bych měla.
- Čas odpočinku netrávím spánkem, ale děláním/užíváním si něčeho, co mi přináší radost a potěšení – pokud cítím, že potřebuji spát, zařídím si to tak, abych šla spát o něco dřív – a přitom nepřišla ani o „svůj čas“.
- Čas odpočinku netrávím věcmi, které se musí udělat, byť by mi přinášely radost a potěšení (tj. nevařím, nepíšu blog, atp.).
- V době svého odpočinku jsem sama (já to tak potřebuju). Není se mnou nikdo z mé rodiny, ale HLAVNĚ se mnou není nikdo, kdo se nenalézá uvnitř našeho bytu – tj. pokud u sebe mám mobil, tak jedině v profilu Letadlo. (Čas strávený na Facebooku mi nikdy odpočinutí nepřinesl.)
- Chvíle odpočinku je pro mě ideálním časem pro povídání si s Bohem. Právě proto, že vím, že nemusím, nejsem v křeči a mnohem snáze si s Bohem užívám „bytí jen tak spolu“. A zároveň se na ten čas těším. To se mi při ranních modlitbách stává zřídkakdy (i když je jako start do nového dne považuji pro věřícího také za důležité).
- Poznatek z posledních dvou dnů – pokud si chci v rámci „své chvilky“ povídat s Bohem ve vaně, musím trochu snížit teplotu vody, jinak do 2 minut usnu 🙂
- Stejně jako je sobota pro člověka a ne člověk pro sobotu, i každodenní chvíle odpočinku je tu pro mě a ne já pro ni. Neodpočívám proto, že musím, ale proto, že chci. Ale zároveň si uvědomuji, že to má velký smysl a dělá mi to dobře.
A co s tou Ježíšovou výzvou „pojďte ke mně vy vyčerpaní“? Když jsem se snažila číst si ji v kontextu, přišlo mi, že nám Ježíš nabízí vhled do našeho time/life-managementu. Pokud za ním přijdeme, probere s námi, čím vším trávíme svůj čas a co všechno na sebe nakládáme za břemena. A pak nám pomůže rozlišit podstatné od nepodstatného. Špatné od dobrého a dobré od nejlepšího. Část nákladu nám doporučí (nebo možná přikáže) složit a možná nám něco nového naloží. Ale hlavně nám nabídne výměnu batohu (ve kterém jsme vše táhli sami) za jho (do kterého se můžeme zapřáhnout s ním a s jehož pomocí můžeme uvézt mnohem větší náklad). Ještě u toho dodává, že se přitom od něj máme učit být tiší a pokorného srdce. Pro mně to třeba (mimo jiné) znamená, že za sebe některé věci nechám udělat někoho druhého, aniž bych si kousala nehty obavami, že výsledek nebude přesně podle mých představ.
Dobrou noc a krásný den, ve kterém si najdete čas na odpočinek podle svého gusta.
PS: Nezabývám se tu „odpočinkem sedmý den“. Ne proto, že bych ho nepovažovala za důležitý, ale proto, že jsem zatím nepřišla na to, jak ho dodržovat – výzkum je v procesu a i ve vlastním zájmu doufám, že časem přednesu výsledky :-).
0 komentářů