Noha nakonec díky Bohu srostla velmi brzy, asi za 2 týdny jsme byli propuštěni s nařízeným dalším týdnem klidu a nutností pravidelných RTG kontrol. A já bych tady ráda napsala, že jsem se poučila a dál se chovala jako zodpovědná matka, a zároveň si plně odpustila, co se stalo a soustředila se na vše, co je před námi. Ale ani jedno by nebyla pravda.
Pokud vím, už jsem nikdy nenechala Samíka samotného na pultu déle než pár vteřin, možná i méně (už je to dávno, nedokážu to říci s jistotou). Ale dělala jsem jiné nebezpečné věci. A Lea mi spadla z postele pár týdnů po narození (resp. ji stahnul Sam, když jsem si odskočila na WC). Popravdě někdy nechápu, že mě Bůh nechal po zkušenostech se Samem podruhé otěhotnět (dokonce navzdory našim snahám tomu zabránit).
Ale co bylo mnohem horší, nikdy jsem si neodpustila. Všechno, co se od té doby se Samíkem nedařilo podle mých představ, jsem si kladla za vinu. Jeho pohybový vývoj se na nějakou dobu téměř zastavil, navíc návrat ke cvičení „Vojty“ byl těžký, a výsledky se vůbec nedostavovaly tak rychle, jak jsem si přála.
Moje odvěká tendence k soutěživosti a srovnávání přidávala na mé bolesti, když jsem viděla, jak ve věku, kdy jiné děti začínají chodit, Samík sotva začínal lézt a po dalším měsíci se vítězoslavně posadil. Zároveň mi přišlo, že Samův duch by hrozně moc běhat chtěl – ale tělo mu to nedovolovalo. A samozřejmě mi bylo „jasné“, že to celé je moje vina.
Před úrazem Samík v podstatě z 80% zvládal chodit na nočník. Po návratu z nemocnice jsme byli zpátky na plínách – které nám vydržely až do Samíkových 3,5 let (ty noční ještě déle). Okolí neustále poukazovalo na to, jaká je Samík „ostuda“ – a já měla o to větší výčitky, protože jsem „věděla“, že to celé způsobila Samíkova hospitalizace.
Do nemocnice jsme nastoupili v době, kdy Samík už dávno prospal bez problému celou noc (vlastně to tak měl od svých 4 měsíců – a všichni rodiče nám to záviděli). Bolest a nepohodlná poloha ale způsobily, že se znovu začal mnohokrát za noc budit – a to mu vydrželo další rok. Každá další napůl probdělá noc mi připomínala „mou pitomost“.
Tíha viny způsobovala i to, že jsem měla tendenci dál a dál posouvat své hranice, resp. dovolit Samovi téměř vše, co si přál. Částečně na to mělo vliv i ovlivnění Nevýchovou – která sice jasně říká, že je důležité respektovat hranice obou stran partnerství – ale já měla pocit, že když Samík vyloženě neohrožuje zdraví svoje nebo druhých, měla bych mu dovolit prakticky cokoli.
Lezení po jídelním stole, trvání na tom, že jedině on bude otevírat příchozím do bytu, mačkat tlačítka ve výtahu i MHD, dávat pastu na kartáček atd. – to všechno se mi zdálo jako neškodné. Jenže najednou takových drobností bylo tolik, že se často celý den točil téměř jen kolem Samíkovo „já“.
Poznání, že je to daleko za oboustranně respektujícím přístupem přinesl až příchod sestřičky Ley o rok a půl později, který Samík rozdýchával statečně, ale velmi těžko. Tehdy jsem si naplno uvědomila, jak moc je zvyklý, že o všem rozhoduje sám. A z mého pohledu celá tahle cesta do pekel začala toho nešťastného prosincového rána.
Celé dny, týdny, měsíce, roky jsem žila pod neustálým tlakem viny, od které jsem se nedokázala oprostit a která nějakým záhadným způsobem ovlivňovala vše, co jsem dělala. Mnohokrát jsem se snažila sama sobě odpustit. Ale zároveň jsem důsledky svého tehdejšího selhání viděla na tolika místech, že dříve nebo později na mě odněkud znovu s plnou silou dolehly. A paradoxně jsem tak k předchozím chybám přidávala další a další, protože jsem se nedokázala oprostit od přesvědčení, že to, co bylo, ovlivňuje téměř vše, co je.
To, že si tohle přesvědčení všude nosím s sebou – a že je to lež – mi začalo docházet až letos v létě (3 a půl roku od události). První impuls vzešel z nějaké poznámky kamarádky na biblické skupince, kde jsme tohle téma otevřeli. Poznání, jak moc můj „batoh viny“ ovlivňuje můj život a nutí mě vršit na sebe další chyby, mě dost překvapilo. Nejprve pro mě na několik týdnů bylo jen dalším nákladem do mé sbírky „co si budu nadosmrti vyčítat.“
Ale pak jsem jednoho dne uslyšela písničku od Casting crowns „This is now“:
1. Stojím na mořském břehu.
Opustil jsem své sny, když jsem opustil sítě,
bez váhání, bez lítosti jsem tě následoval.
Ale to bylo tehdy, a teď je teď.
Umyl jsi mé nohy a změnil jméno
a já přísahal, že nikdy nebudu stejný.
Ale lidé jsou nestálí jako příliv,
protože to bylo tehdy, a teď je teď.
Ref: Rád bych všechno vrátil, ale nevím jak.
Pamatuju si, jak jsem cítil pevnou půdu pod nohama,
přísahal, že tě nikdy neopustím.
Chtěl bych být znovu stejný jako tehdy.
Ale to bylo tenkrát, a teď je teď.
2. Viděl jsem slepce zvednout hlavu
a pohlédnout Spasiteli do očí.
Slyšel jsem, jak se mrtvý muž nadechl
a padl jsem na kolena, když jsem ho viděl vstávat.
A taky jsem cítil moře pod nohama,
když jsem vstoupil do rozbouřených vln.
A když mě přemohl strach z bouře,
natáhl jsi se ke mně a upokojil mě…tenkrát…
Ale teď je teď.
Ref: Rád bych všechno vrátil, ale nevím jak.
Pamatuju si, jak jsem cítil pevnou půdu pod nohama,
přísahal, že tě nikdy neopustím.
Chtěl bych být znovu stejný jako tehdy.
Ale to bylo tenkrát, a teď je teď.
5. A právě, když jsem si myslel, že mi hřích zavřel dveře,
spatřil jsem svého Spasitele stát na břehu
s otevřenou náručí.
Jako tehdy poprvé jsi mě zavolal jménem
a řekl:
„To bylo tenkrát, ale teď je teď.
Ref: Mé dítě nesl jsem tvůj kříž a tvou korunu,
Nemohl jsi přijít ke mně
– a tak má láska přišla za tebou,
Tak mi dej ruku – a já tě vyvedu,
protože to bylo tenkrát – a teď je teď.
…Už nikdy nebudeš stejný jako tehdy
Protože to bylo tenkrát – a teď je teď!“
Jako by tu písničku zpíval Ježíš přímo mně. Znovu jsme byli na břehu jezera…a já jako bych se probouzela z dlouhého spánku.:
„Štěpánko, není Silvestr 2014, ale září 2018. Je čas jít dál. To, co jsem ti tehdy řekl, pořád platí. Tak mi dej ruku, já tě vyvedu ze tvé temnoty. Protože to bylo tenkrát, ale teď je teď!“
A já se konečně vydala na cestu ven ze svého vězení. Možná bylo zamčené z mé strany. Ale bez Boží pomoci jsem ho nedokázala odemknout. Protože hluboko uvnitř jsem si myslela, že nemám právo ho odemknout. Že si v téhle kobce zasloužím sedět až do konce života. Ale Bůh… přišel – a pomohl mi spatřit, jaká je to lež.
Zároveň mě napadlo – a v dalších týdnech jsem to čím dál intenzivněji vnímala, že bych o tom měla napsat článek do Boží mámy. Protože něco podobného nejspíš prožívají mnozí z potenciálních čtenářů. Vůbec se mi do toho nechtělo. Znovu tohle téma otevírat, znovu prožívat ty na sebe vršené hříchy toho prosincového dne…i těch následujících. Vždyť z toho ještě ani sama nejsem pořádně uzdravená – mám nějakou představu, že se otevírá cesta ven a kudy vede, ale pořád to tolik bolí… co o tom mohu sdílet?
Ale nakonec jsem se do toho pustila. Na etapy, ale pustila. A možná i to samo pomohlo v procesu hojení, který pomalu následoval.
Ještě několik měsíců doznívaly výčitky, které mě ty roky provázely. Popravdě jsem si myslela, že docela mě neopustí nikdy. Ale pak jsem se o letošních Vánocích probudila –
A najednou jsem viděla, že
„to bylo tenkrát,
Ale teď je teď.
A tak to píšu i všem vám, kteří jste v minulosti udělali (a/nebo v budoucnu uděláte) nenapravitelnou chybu (ať už objektivně, nebo takovou, kterou za velkou a nenapravitelnou považujete jen vy sami – což neumenšuje tíhu viny, kterou to s sebou může nést.). Píšu, a modlím se, abyste poznali a uvěřili, že:
- Nejste v tom sami. Selháváme všichni. Často velmi zásadně.
- Bůh vám důvěřuje. Stále. Věděl, že selžete, a přesto vám svěřil zodpovědnost. A tu máte dál.
- Bůh – pokud jste o to stáli – vám to odpustil. Ale možná potřebujete Boží pomoc, abyste dokázali odpustit sami sobě. Nebojte se o ni prosit. I když máte pocit, že se nic neděje, Bůh na tom pracuje. Pod povrchem se dějí změny. A jednou do tmy zazáří světlo a vy budete schopni odemknout své vězení. Možná ten čas nastává právě teď…
- Smíte zapomenout na to, co se stalo. Smíte si to přestat vyčítat. To bylo tenkrát.
Ale teď je teď.
0 komentářů