Setmělo se. Drobný skřítek ležel v mechu vedle své jeskyně, hleděl na nebe pomalu se plnící hvězdami a přemýšlel. Brzy mu bude deset let. Mezi horskými skřítky jeho druhu jsou narozeniny významný den. Na oslavu se sejdou všichni příbuzní a přátelé – a po bohaté hostině proběhne tajná porada, na které společně vyberou pro oslavence jméno – pokud tedy je z čeho vybírat. Zdejší skřítkové totiž nedostávají jména hned po narození, ale až během života, podle toho, co dobrého nebo užitečného umí nebo čím se mezi ostatními proslavili.
Například skřítek Jiskra umí rozdělat oheň i z úplně mokrého dřeva. Skřítek Bašta úžasně vaří – a i z obyčejných žaludů vykouzlí tak dobrá jídla, že po něm pak všichni žadoní recepty. Skřítek Hojínek se vyzná ve všech možných bylinkách a umí s jejich pomocí vyléčit zranění a choroby, se kterými si ostatní nevědí rady.
„Ale já“, povzdychl si náš skřítek s pohledem upřeným na noční oblohu, „já nic zvláštního neumím. Ničím nejsem jedinečný. A pokud ostatní nepřijdou na nic opravdu dobrého, budu beze jména další rok…“ Znal skřítky, kteří na své jméno také čekali dlouho. Ale ve svých deseti letech byl mezi těmi bezejmennými široko daleko nejstarší. Měl své dočasné jméno – „Heřmánek“ – podle oblíbené květiny jeho maminky – ale to nebylo to opravdové, skřítkovské. Na to stále musel čekat…
S kamarády z okolí pracoval v dolech pod horou, kde dobývali zlato a jiné kovy. Měl tu práci rád, ale nijak zvlášť v ní nevynikal. Někteří jeho kamarádi uměli z pokladů, které hora skrývala, vyrobit krásné i užitečné věci, za které si pak od sousedů z údolí kupovali oblečení. On sám celý loňský rok strávil u skřítka Kovadlinky, aby se zkusil naučit kovářskému řemeslu, ale nic kloudného zpod jeho rukou nikdy nevzešlo, a tak to po čase vzdal a vrátil se k horničení.
Jak tak dumal nad tím, že možná nedostane své jméno nikdy, zaslechl ve svém nitru hlas tatínka, který ho po loňských narozeninách utěšoval: „Každý je něčím jedinečný. Každý je stvořený pro něco, co nikdo jiný dokázat nemůže. Jde jen o to to nalézt – je to ukryté ve tvém srdci. Věřím, že to objevíš v pravý čas. A když to nalezneš, brzy to na tobě poznají i ostatní.“
„Kéž by to byla pravda i pro mne…“ pomyslel si. Na skráních a v uších ho studily slzy, které mu pomalu tekly z očí. Ještě chvíli přes ně pozoroval rozmazaná souhvězdí na obloze, brzy mu ale smutkem i únavou ztěžkla víčka a usnul.
0 komentářů