Chvíli bylo ticho. Pak zaslechl kroky. „Kdo je tam?“ zeptal se silný, ale přívětivý hlas zpoza dveří.  „Dodododobbrý dden, ttttady HHHeřmánek, skřítek z Momomodré hory, pppotřebuji popopopomoc, ppprosím.“ s drkotajícími zuby vykoktal Heřmánek.

Dveře se otevřely a v nich stál statný skřítek, asi tak starý, jako Heřmánkův tatínek. „U všech žaludů, co se ti stalo?“ vyhrkl a rychle dodal „Pojď rychle dovnitř a hned se svleč.“

Heřmánek rád poslechl a vešel dovnitř, zanechávaje na podlaze jeskyně mokré šlápoty. „Tim se netrap. Ukaž já ti pomůžu“ začal mu jeho hostitel rozepínat knoflíky u kabátu, když viděl, jak si s nimi Heřmánkovy zkřehlé prsty neumí poradit. „Zbytek už zvládneš sám – až budeš svlečený, hoď přes sebe tohle a zůstaň u krbu, já zatím ohřeju vodu, potřebuješ se pořádně prohřát.“, podal mu velkou vlněnou houni a zmizel kdesi v útrobách jeskyně. Za chvíli se objevil s horkým čajem. Heřmánek ho s díky přijal. Ač seděl u ohně, pořád se klepal tak, že měl co dělat, aby hrnek nevylil. Když ale do sebe vpravil pár doušků, zlepšilo se to.

Pak ho jeho zachránce odvedl do malé vytopené místnosti, kde stála uprostřed kamenná vana s kouřící vodou. Zároveň se tu odněkud linula příjemná vůně bylinek. „Vlez si tam – a vyprávěj.“, pokynul mu laskavý skřítek s úsměvem a pak mu podal ruku se slovy: „Jo, abych nezapomněl, já jsem Peprník.“

Heřmánek se pomalu ponořil do horké vody. Peprník si k němu přisunul nízkou stoličku a dychtivě se na něj podíval.

Heřmánek původně chtěl svému hostiteli říct jen to nejnutnější. Ale Peprníkova přívětivost, štědrost a možná i statná postava, ze které sálal pocit bezpečí, prorazila všechnu opatrnost a zábrany. Heřmánek povídal a povídal. O hvězdě, o jménu, po kterém toužil, o Vrabčákovi a kameni, a nakonec, s pláčem, i o tom, jak o vše přišel.

Když skončil, obrátil uplakané oči k Peprníkovi – a s překvapením zjistil, že i jemu se po tváři kutálejí slzy. „Moc mě to mrzí, Heřmánku. Děkuju za to, že jsi mi řekl mnohem víc, než jsi musel. Moc se mi líbí tvá kuráž a odhodlání. A chci říct, že rozumím i tvému rozhodnutí přejít ten potok. Je těžké rozhodnout se neriskovat a snášet další nepohodlí, když jsme unavení a cíl je na dohled.“

Pak se odmlčel. „Heřmánku, … nikdo ze skřítků, o kterých vím, že je stáhl proud pod led, se už nevynořil. Nikdo, kromě tebe. Myslím, že někdo … možná ta hvězda … tě chrání, protože chce, abys došel cíle téhle cesty.“ Peprník se mu podíval hluboko do očí: „Nejsi na to sám.“

Když začala voda chladnout Peprník pomohl Heřmánkovi z vany. Odněkud vyčaroval oblečení, které Heřmánkovi akorát padlo (Heřmánek přemýšlel, kde k němu Peprník přišel, protože podle všeho žil sám), uložil ho do postele a přikryl několika dekami. Sám si lehnul na zem vedle krbu. Pak se ještě naposledy otočil k Heřmánkovi.: „Muselo být hodně těžké rozhodnout se nechat uplavat ten vzácný kámen. Ne každý by to dokázal. Ale jsem tak rád, že jsi to udělal. Byla by tě velká škoda. Dobrou noc, Heřmánku.“

Heřmánek se hořce usmál. „Děkuju. Děkuju moc. Dobrou.“ Pak se otočil a zavřel oči. V uších mu zněla Peprníkova slova a než usnul, přemýšlel, co vše se za nimi skrývá: „Nejsi na to sám.“

0 komentářů

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *