Spal sotva hodinku, když mu drobounká sněhová vločka přistála na čele a probudila ho. Bůhví, odkud se vzala, protože nebe bylo pořád jasné a nikde ani mráček. Skřítek otevřel oči a už chtěl vstát a vrátit se do tepla své jeskyňky, když v tom něco upoutalo jeho pozornost.
Nebe bylo v něčem jiné. Chvilku bloudil očima po známých souhvězdích a přemýšlel, co se mu nezdá. A pak ji spatřil. Na jihovýchodním cípu oblohy byla nová hvězda. Nemohlo to být jinak. Nic tak velikého a zářivého na nebi dosud nikdy neviděl. Nemohl od ní odtrhnout oči. Jako by její světlo hrálo na nějaký nástroj v jeho srdci a šeptalo mu, že září i pro něj.
„Možná je to nějaké znamení… Možná se někde v dálce stalo něco hrozně důležitého a ta hvězda mě zve, abych o tom zjistil víc… Možná…“ zatajil se mu dech nad tou myšlenkou „…možná se stalo něco, co mi pomůže získat jméno…“
Do skřítka se dala zima, zuby mu jektaly, ale byl rozhodnutý zůstat, i kdyby měl zmrznout. Co když tu hvězda už zítra nebude…? Nakonec se přeci jen vrátil do jeskyně, ale jen proto, aby z krbu vyhrábl pár žhavých uhlíků a mohl si venku rozdělat malý oheň. Celou dobu po očku sledoval, jestli je hvězda stále na svém místě. Byla tam. Pak se zabalil do vlněné deky a znovu upřel pohled na nebe.
Vyprávěl hvězdě o svém smutku, bolesti a touze… O tom, jak se cítí být k ničemu… Hvězda tiše zářila a občas zablikala, jako by mu chtěla dát vědět, že rozumí. Když začala mizet ve světle probouzejícího se dne, došlo mu, jak je unavený. Vstal, protáhl si ztuhlé nohy, uhasil oheň a šel si udělat snídani. Za chvilku pro něj přijdou kamarádi horníci, tak když už nebude vyspalý, chtěl být aspoň najedený. Už se těšil, až jim bude moci o nové hvězdě vyprávět.
0 komentářů