Z myšlenek je vytrhlo dunění. Vzápětí ucítili jemné otřesy. Zemětřesení! Občas k nim v okolí hory docházelo a důl byl to nejhorší místo, kdo je mohlo zastihnout.

Zahodili krumpáče, Heřmánek ještě stihnul popadnout batoh a už utíkali k dlouhatánskému schodišti, které vedlo z dolu ven. Ze stropu začal padat štěrk, zanedlouho následovaný čím dál většími balvany. Skřítci byli mrštní, ale i tak měli co dělat, aby neskončili pod některým z nich.

Všude byl hrozný hluk, ale i tak Heřmánek, který byl vpředu, v jednu chvíli zaslechl nářek. Se strachem se otočil a uviděl Vrabčáka na zemi, s nohou pod velikým kamenem, který na něj zřejmě spadl. Shodil batoh a vytáhl z něj malý krumpáč, s jehož pomocí po nekonečných minutách balvan uvolnil. Jediný pohled na Vrabčákovu nohu mu stačil, aby pochopil, že se jeho kamarád bez pomoci nahoru nedostane. Navíc Vrabčák začínal omdlévat. Heřmánek s ním zatřásl: „Pojď, nemám sílu tě odnést, musíš mi aspoň trochu pomoct.“

Vrabčák se se sténáním a vydatnou Heřmánkovou pomocí začal sbírat. Pak se na něj z části pověsil a z části se snažil skákat po druhé noze, ale bylo zřejmé, že je to pro něj nesmírně bolestivé. Když byli asi v půlce schodiště, zemětřesení ustalo. Heřmánek byl na pokraji sil, ale bál se si odpočinout. Otřesy často chodily ve vlnách a mohly se kdykoli vrátit.

Najednou zaslechl hlasy skřítků, kteří jim běželi naproti seshora. Bez ptaní udělali dva z nich stoličku z rukou a Heřmánek jim naříkajícího Vrabčáka s úlevou odevzdal. Vzápětí se jemu samotnému zatočila hlava a málem spadnul. Pak ale ucítil, že ho někdo bere do náruče a nese ho ven. Na světle pak ve svém zachránci poznal skřítka Siláka.

„Děkujeme.“ hlesl Heřmánek a rozklepal se, z části prožitým vypětím a z části zimou. V dolech bylo horko a venku teď foukal studený vítr a jemně sněžilo. Silák se na něj usmál a hodil přes něj svůj kabát. „Zachránil si Vrabčákovi život. Teď už je v péči Hojínka.“ 
„Bude zase chodit?“ ptal se Heřmánek s úzkostí v hlase. Silák se zasmušil: „Noha vypadá hodně ošklivě, … ale Hojínek dokáže zázraky. Musíme doufat.“
„Můžu se za ním podívat?“ Heřmánek cítil, jak se mu derou slzy do očí. Silák zavrtěl hlavou: „Teď ne, potřebuje si odpočinout. Hojínek mu umíchá něco na spaní. Ale zítra bude určitě za návštěvu rád.“

Silák doprovodil Heřmánka domů. „Můžu pro tebe ještě něco udělat?“ zeptal se jemně před vchodem do jeskyňky. Heřmánek zavrtěl hlavou: „Ne, děkuju, asi teď potřebuju být chvíli sám.“ Silák kývl, že rozumí: „Jiskra ti tu před chvilkou zatopil. Odpočiň si.“ Podíval se mu do očí, pohladil ho po hlavě a pomalu odešel. Heřmánek vešel do jeskyně, stulil se do klubíčka na mechové podložce před krbem a rozplakal se. Slzy se vsakovaly do mechu a vyprávěly o tom, čeho bylo skřítkovo srdce plné. O smutku a bolesti ze ztracených nadějí a z těžkého zranění kamaráda. Ale i o úlevě a vděčnosti, že je Vrabčák naživu a že mají kolem sebe oba mnoho přátel, kterým na nich záleží.

0 komentářů

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *