Ráno ho probudila zima. Otevřel dveře do předsíně, vykoukl ven z jeskyně a do očí se mu opřelo ostré světlo, až je musel přivřít. Všude bylo zářivě bílo a z jasně modré oblohy zářilo slunce. Foukal mrazivý vítr a bylo tak chladno, že i otužilý a na horskou zimu zvyklý Heřmánek začal přemýšlet, jestli svůj odchod přeci jen neodloží. Pak se ale rozhodl, že s plným žaludkem by se mu mohla vrátit odhodlanost – a šel si vařit snídani.

Po jídle obešel svou rodinu a přátele. Jiskra se Silákem rádi souhlasili s občasnou kontrolou jeskyňky a s vděčností přijali nabízené zásoby z Heřmánkova špajzu. Jiskra mu také poradil pár triků na rozdělání ohně za mokra a dal mu slušnou hromádku svého vyhlášeného troudu společně s radami, jak ho ochránit před vlhkem.

Všichni, které navštívil, byli hodně překvapení z jeho rozhodnutí. Jen Heřmánkův tatínek vypadal, že něco tušil: „Vzpomněl jsem si na tebe, hned jak jsem tu hvězdu poprvé uviděl.  Jsem na tebe pyšný.  Myslím, že se vrátíš bohatší, než odcházíš.“ Heřmánka na chvilku napadlo, jestli táta neví o tom kameni. Ale tatínek se tvářil zcela bezelstně.

Heřmánek chvilku přemýšlel, ale pak se odhodlal mu o pokladu říct: „Tati, dostal jsem od Vrabčáka velký dar…“, vytáhl z batohu kámen s drahokamy a podal ho tátovi do ruky, „…ale bojím se, že ho nebudu používat správně…“

Tatínek si kámen dlouho prohlížel. Když ho Heřmánkovi vrátil, objal ho kolem ramen a přitiskl k sobě: „Je to opravdu velkolepý dar – a dostat ho já, asi bych se cítil podobně. Ale i tak se tě zeptám: Co by se stalo, pokud ho nepoužiješ správně? Čeho se bojíš?“

Heřmánek se zamyslel a pak potichu řekl: „Že bude Vrabčák zklamaný. Dal mi něco tak vzácného – a já s tím třeba naložím úplně špatně…také se dost bojím, že kámen ztratím. Ale zároveň vím, že ho na té cestě budu potřebovat a jsem vděčný, že mi ho dal…“

Tatínek se na Heřmánka usmál: „Promluv si o tom přímo s ním. Řekni mu o svém strachu. Věřím, že ti jeho odpověď pomůže.“

Ještě jednou se objali a Heřmánek se měl k odchodu. „Ještě buchty! Před chvílí jsem je dopekla.“ přiběhla zadýchaně maminka z kuchyně s napěchovaným uzlíkem, ze kterého se linula mňamózní vůně. „Příště mi o svých výletech musíš říct dřív.“, usmála se na něj uplakanýma očima a dala mu pusu. Heřmánek cítil, jak chutná slaně. Pak ho pohladila po vlasech: „Bojím se o tebe, ale zároveň jsem moc ráda, že jdeš. Kéž tě ta hvězda opatruje…“

0 komentářů

Napsat komentář

Avatar placeholder

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *