Moudrost shůry

Nápad vytvořit tento web vznikl, když jsem poprvé za textem z Bible zahlédla vedení jak přistupovat (i) ke svým dětem.

Princip partnerského rodičovství mě oslovoval. Ale nedařilo se mi ho se svou vznětlivou povahou uvést do praxe podle mých představ. A výsledkem mých snah rozhodně nebylo za každých okolností empatické, k dohodě ochotné dítě, ani spokojená matka, hrdá na chování svého syna.

Když ti, na kterých mi záleželo (můj muž byl mezi nimi čestnou výjimkou), viděli Samíka „v akci“, podporovali mě – vcelku pochopitelně – v obavách, že touto cestou z našich dětí vyrostou sobečtí nevychovanci, kteří vyžadují, aby se svět točil jen kolem nich. A upřímně, měla jsem obavy, že Bůh je na jejich straně.

Jednou ráno jsem o tom přemýšlela a bylo mi z toho do pláče. Začala jsem se modlit za moudrost v tom, jak vychovávat děti tak, aby byli „Bohu i lidem milé“. Po pár minutách jsem vzala do ruky Ranní chvilky (2verše z Bible na každý den v roce), otevřela je na aktuálním datu … a tam stálo:

„Moudrost shůry je především čistá, dále mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky. Ovoce spravedlnosti sklidí u Boha ti, kdo rozsévají pokoj.“
(List Jakubův, 3,17-18)

A mně najednou došlo, že nedává smysl, aby to platilo jen o našem chování vůči dospělým. Že máme-li být svým dětem inspirací a příkladem, ony (spolu s našimi životními partnery) jsou těmi prvními, ke kterým bychom se měli chovat tak, jak Bible učí. Tedy moudře. A jaká že tedy ta moudrost je? Máte-li trpělivost a chuť číst dál, nabízím, co mě nad textem napadalo (napadá).

Čistá…
Čistá jako Bůh sám? Jak??? Možná se snažit být na Boha napojená, ochotná mu naslouchat i ve chvílích největšího vytočení, bolesti, strachu…?

Mírumilovná…
Zapadají do toho křik a pohlavky? Nebo trpělivost a naslouchání? Co z toho by víc pomohlo mně samotné, abych se snáze z druhým domluvila?

Ohleduplná…
Pro každé mé dítě jsou důležité jiné věci než pro mě. A je moudré brát na to ohled.

Ochotná dát se přesvědčit…
Možná to znamená naslouchat nikoli s postojem, že já jsem ta moudřejší a všechno vím líp. Starší a tudíž bohatší o pár desítek let zkušeností se nerovná moudřejší.
I do mého dítěte Bůh vložil svou moudrost, a ta často vyvěrá na povrch mnohem snáz než je tomu u nás dospělých. Chci na to myslet, až zase příště přijde s nějakým nápadem, při kterém se mi zježí všechny chlupy.

Bez předsudků…
Kolikrát když udělá Sam či Lea něco, co se mi nelíbí, to považuji za jejich zlou vůli? Skoro pokaždé. A kolikrát se později se ukáže, že to mysleli dobře, jen to vzali za špatný konec nebo jsem to prostě sama nepochopila? Velmi často.
Nesuďme druhé podle sebe. Dokud je to sami nenaučíme, děti v sobě nemají touhu nás vytočit, zranit nebo dělat naschvály. Zkusme tomu uvěřit. Zkusme JIM (u)věřit.

Přemýšlím nad tím, jak to mám v tomhle směru já. Je v mém v okolí někdo, kdo, ať udělám cokoli, s jakkoli dobrým úmyslem, bere to jako útok nebo výčitku? Jeden z mých blízkých se tomu modelu velmi blíží. A je neuvěřitelně vyčerpávající a hodně zraňující s ním v době, kdy má tuto svou náladu, trávit delší čas. A já nechci, aby se mé děti vedle mě cítily podobně. Bohužel sama se příliš často chovám stejně. Ale nemusím. A už ani nechci.

Bez přetvářky…
Nemusím se tvářit, že mi něco nevadí, když mě to vytáčí. Ani se nemusím tvářit, že mi něco vadí, když je mi to ve skutečnosti fuk – jen ve mně někde uvnitř hlodá pocit, že by mi to vadit mělo.
Takže bez přetvářky. Ale zároveň mírumilovná. To je pro mě docela oříšek…ale jsem odhodlaná naučit se ho rozlousknout 🙂

Rozsévat pokoj
…a po čase sklízet ovoce spravedlnosti.

Tak. Respektující přístup (i) k dětem je tedy zřejmě něčím, co nás Bůh skrz Bibli sám učí. Překvapení? Pro mně ano. A zároveň úleva. A výzva.

PS. Aby to nebylo tak jednoduché, text říká, že výše zmíněná moudrost pochází shůry. U mně platí, že čím méně času si ráno najdu na modlitbu, čtení Bible a naslouchání Božímu hlasu v tichu a o samotě, tím víc se to celé stává jen zbožným přáním, kterého nejsem schopná dosáhnout, ba se mu ani přiblížit. A od doby, co mám dvě děti, je takových dnů většina. Tuším, kudy vede cesta, ale o to víc pak propadám zoufalství, že po ní nejsem schopná jít.

Mám(e) ale naději: „Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha, který dává všem bez výhrad a bez výčitek, a bude mu dána.“ (List Jakubův 1,5)

To je pro dnešek vše. Utíkám bez výčitek prosit :-).