Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Kol 3,13
Máte problém odpustit, pokud vám někdo ublíží? Já někdy ano. A máte problém odpustit, pokud vám někdo ublíží, ale pak mu to dojde a upřímně se vám omluví – a vidíte na něm, že ho to mrzí?
Pak je to rázem snazší, nebo ne?
A teď jinak: Když vidíte, že jste svým dětem nebo partnerovi ublížili, omluvíte se? Já většinou ano. Ale proč a jak? Omlouvám se, protože tuším, že bych měla. Protože vím, že Bůh v Bibli říká, že si své spory máme vyřešit, než jdeme spát a než se jdeme modlit. Mou motivací obvykle není ani náznak toho, že bych si uvědomovala, že jsem druhému ublížila, a litovala toho. Nebo si to (zvlášť u svých dětí) třeba i uvědomuji, ale přemáhá mě pocit, že jsem na své jednání měla právo, že bylo v dané situaci pochopitelné nebo že se ten druhý na mně provinil víc, než já na něm. A podle toho pak mé omluvy také vypadají.
Znáte omluvu typu „Omlouvám se, ale“? Ta u mě vede. Omlouvám se, ale vlastně si za to můžeš sám. Neměl jsi mě provokovat. Neměl jsi vylít půl vany na zem koupelny. Neměl jsi po padesáté první (rozuměj po páté) naházet celou roli papíru do záchodu. Neměl jsi strčit do Ley. Měl jsi mi zavolat, když jsi viděl, že se v práci zdržíš. Pokud by se druzí takhle omlouvali mně, pomohlo by mi to přenést se přes mé zranění, odpustit a jít dál? Těžko. A co s tím?
Přemýšlela jsem nad tím, proč nedokážu spolknout to „ale“ za svým „promiň“. A přišla jsem na zvláštní věc. Největší problém omluvit se mám tehdy, pokud v koutku duše vím, že na situaci mám velký podíl já sama a mohla jsem jí zabránit.
Proč? Protože já přece nedělám chyby. Nesmím. Někde v průběhu svého života moje srdce uvěřilo lži: Abych byla milovaná, musím být v očích toho, po jehož lásce toužím, dokonalá. Žádné přehmaty. Žádné chyby. A tak i rozbité ouško u hrníčku je v mých očích pohromou, kterou je třeba na někoho svést. Natož ve vzteku uštědřené plácnutí, po kterém je na zadku provinilce ještě po hodině otisk dlaně.
A tak se teď s Boží pomocí učím ve svém srdci vyměnit lež za pravdu: Má hodnota ani „láskyhodnost“ se neodvíjí od toho, jak úspěšně jsem zvládla další den a kolika vzteklých scén nebo jiných přehmatů a selhání jsem se (ne)dopustila. Bůh se rozhodl, že mě chce milovat takovou, jaká jsem. Někdy vzteklou, jindy laskavou, někdy nešikovnou, jindy zručnou, ale vždycky jeho Štěpánku.
Zároveň mám to úžasné štěstí, že se k tomu rozhodl i můj manžel. A mé děti také, protože – dokud je nenaučím něco jiného – zatím ani nemají potuchy, že existuje láska „za něco“. Přesto se chci naučit být si Boží láskou jistá natolik, že přestanu lpět na tom, aby mě milovali ti, kteří jsou mi nejdražší. Chci se odvážit nechat NA NICH, jestli mě chtějí mít rádi i nedokonalou – a přestat se tak zoufale bát přiznat jim svá selhání. Chci být svobodná omluvit se bez svádění vin na druhé.
Mimo jiné i proto, že chci svým dětem předat, že sice není správné, když si ublížíme, ale že se to prostě občas děje a že v omluvě – Bohu i sobě navzájem – a v odpuštění vede z našich zranění cesta ven.
PS: Někdy, když cítím, že bych se měla omluvit, mám zároveň potřebu vyjádřit, že mi druhý ublížil. V poslední době jsem se naučila (když se rozbouřené vody trochu zklidní) začít s tím, co mě zranilo, ještě před svou omluvou. Asi to není omluva značka ideál, ale snad jsem na dobré cestě. V praxi to vypadá asi takhle: „Lekla jsem se, že se Lea zranila, když jsi do ní strčil, a také mě štvalo, že jí musím chlácholit, když teď potřebuju co nejdřív uvařit. Ale nebylo správné, že jsem tě uhodila, je mi líto, že tě to bolí a omlouvám se za to.“ „Připadalo mi, že ti na mně vůbec nezáleží, když jsi navzdory naší domluvě nezavolal, že se v práci zdržíš. Ale muselo být dost nepříjemné, jak jsem na tebe ječela, a omlouvám se za to.“
PPS: Věřím tomu, že máme odpouštět i tehdy, když se nám ten, kdo nás zranil, neomluví (o tom třeba jindy). Ale je to těžké. Tak proč to svým partnerům i dětem komplikovat tím, že jim budeme svou omluvu (včetně snahy o nápravu) upírat?
0 komentářů