Máte to taky tak? Někam jedete, stíháte to taktak, celou cestu se modlíte, ať dojedete včas, tlačíte očima autobus, na zastávkách nervózně přešlapujete při každé minutě zpoždění, na děti jste v tom stresu jízlivé i při maličkostech, na spolucestující často taky… a pak dojedete na místo, včas, a jste z toho stresu tak vyčerpané, jako byste přeběhly celou Prahu pěšky. Přitom, když si tu cestu zpětně promítnete, vidíte, že jste nijak nemohly přispět ani nepřispěly k tomu, abyste na místě byly rychleji.
Já podobné scénáře zažívám zhruba 2-3x týdně, protože mám nezvykle vyvinutou schopnost špatně odhadnout, kolik mi co zabere času, zvlášť, co se naší výpravy týče (a když už to vypadá, že odhad byl dobrý, jedno z dětí akutně potřebuje na velkou nebo já deset minut hledám svůj telefon…a odcházíme pozdě jako obvykle…). Zároveň mám talent stresovat se kvůli věcem, které za to často vůbec nestojí. Doteď jsem si nedokázala představit, že k podobným situacím jde přistupovat i jinak. Že je možné si v MHD v klidu číst knížku, i když absolutně nestíhám.
Až jednou…:
Po návratu ze školky jsem zjistila, že v balíku našeho oblečení posbíraného v šatně chybí drahé funkční legíny, které den před tím Samík dostal od babičky. Což by mně nechalo klidnou, kdybych se před nedávnem nedozvěděla, že se ve školce některým maminkám ztratily drahé věci, a kdybych sama v tomtéž týdnu nezažila krádež při akci v rodinném centru.
Modlila jsem se, ať se najdou, ale do školky jsem se mohla vrátit až za několik dní – a tak jsem na ty legíny pořád myslela, byla jízlivá na děti, manžela i na sebe…
… a pak jsem seděla na záchodě, přemýšlela o tom, jak tu ztrátu nahlásit babičce… když mě TO došlo:
Copak můžu ze své pozice nějak ovlivnit, jak bude – nebo bylo – s těmi kalhotami naloženo? Těžko. Kromě modliteb tedy. A já se za to už modlila, víc než jednou. Tak proč se chovám, jakoby jejich (ne)nalezení záleželo na tom, jak intenzivně na ně myslím? Co to zkusit na Boha vložit komplet – ne to pořád jednou rukou přidržovat, jako když Lea nese tácek s plnými skleničkami?
Předat mu to do rukou a nechat na něm, jak s tím naloží. Přijmout, že teď už je to jeho věc, ne moje. V duchu jsem viděla, jak z ramen schazuji těžký pytel a předávám ho Ježíši. Úleva. Vydechnutí. Možná kalhoty najdeme, možná ne. Ale moje starost už to není. Občas jsem se v hlavě k tomu tématu v průběhu dalších dní vracela – a vždy jsem si znovu představila jak předávám Bohu pytel s nákladem – a pomohlo to 😊.
Když jsem pak po několika dnech přišla do školky, leginy ležely u topení a už zdálky na mě mávaly.
Zanedlouho jsem prožívala situaci podobnou té v úvodu, když měl poprvé Samíka odvést do školky manžel. Vše šlo docela dobře, dokud si těsně před odchodem (do mrazu patřičně nabalený) Sam vzpomněl, že nutně potřebuje kakat. Určitě? Jo. Do školky to nepočká? Ne. Nojo. Tak se svlíkni.
… Po dvaceti minutách kluci konečně vyšli. Společně se ve dveřích modlíme, ať Tom stihne dorazit do práce včas. Samovi kladu na srdce, že musí ve školce při převlékání pospíchat – a ještě na chodbě ho sprdnu, že si nechal ujet výtah.
Když se za nimi zavřely dveře, pořád v sobě dusím zlost na Samíka, že ten odchod tolik opozdil.
(V hloubce duše je mi jasné, že za to nemůže, ale ta mělká část mé duše potřebuje najít viníka.)
Vložit to na Boha komplet… „Hmm, Pane, to nezvládnu, protože oni to prostě nemůžou stihnout. Normálně Tomáš touhle dobou už sedí v autobuse – a do práce přijíždí těsně na čas. Tohle, Bože, nedáš. Takže mi prosím tě dovol vyšilovat, dokud se nedozvím, jak to dopadlo.“
Ale hlas v mé hlavě se ale zdá být neodbytný. Tak znovu zkouším svou starost pustit, ale víru mám pramalou, tak doplňuji svou modlitbu – pokud to nestihne, tak ať z toho nemá problémy. „Jo, Bože, tohle bys mohl zvládnout.“ Hned nato mi Tom volá, že Sam byl ve školce skvělý a že on už sedí v autobuse. Jen o osm minut později než obvykle. A jak to dopadlo? Úplně jsem zapomněla se ho na to zeptat, takže se ho ptám teď, když píšu tenhle článek. Prý do práce dorazil necelé dvě minuty v předstihu.
Protože jsem extrémně zapomnětlivá a roztržitá a Samík to trošku zdědil, zanedlouho po příhodě s legínami jsme zase něco ztratili. Konkrétně šlo o míč (opět od babičky) zapomenutý na zamrzlém rybníce. Modlila jsem se společně se Samíkem – a druhý den jsme ho tam opravdu našli (i když jsme to málem vzdali, protože na první pohled nikde nebyl vidět). Ale také jsme ztratili drahé rukavice – a ty jsou ztracené dosud.
Tenhle článek nemá být o tom, že za co se pomodlíme, to se stane. Spíš se chci podělit o zkušenost, že při modlitbách za věci, které jinak ovlivnit nemůžu, je velká úleva nechat na Bohu celou tíhu zodpovědnosti, zda a jak moje modlitby vyslyší. A že ho zajímají i maličkosti, pokud mi/nám dělají starosti. Protože Jemu na nás záleží.
0 komentářů