Kdo nikdy nešel na červenou, první hoď kamenem

„Nebyly děti se školkou v Řeporyjích?“ překvapil mě manžel jednoho večera otázkou. „Nevím, proč se ptáš?“ „No, že nějaké učitelky tam převáděly přes koleje děti, když byly zavřené závory.“

Následoval můj krátký a VELMI hlasitý monolog směrem k Tomášovi na téma „Musíš každého kolem sebe podezřívat, že se o tvé děti nestará dost dobře?“ Pak jsem se podívala s Tomem na video u zmíněného článku – a běželo mi hlavou, jak to ty učitelky vůbec mohlo napadnout, že musí být úplně pitomé, nehledě k tomu, jaký příklad je to asi pro děti…

Večer jsem o tom pak znovu přemýšlela. Tom přinesl ještě informaci, že učitelky pravděpodobně dobíhaly se školkou vlak, který stál ve stanici.
Najednou jsem viděla samu sebe na jejich místě. Jsem se školkovými dětmi na výletě – a děti se loudaly o něco víc než obvykle. Maruška potřebovala dvakrát čurat. Oliver spadl do louže tak dovedně, že se musel převléknout, aby nešel v mokrém. Vyčítám si, že jsem to nevypočítala líp. Že jsem nám nenechala větší rezervu. Modlím se, ať vlak stihnem.

Teď konečně přicházíme na stanici. Ale bliká světlo a zavírají se závory. Přejede vlak. Na protější koleji stojí druhý – ten NÁŠ. Další jede za půl hodiny. Přemýšlím, jak budu všem rodičům volat (mám vůbec u sebe jejich čísla…?), že se opozdíme. Nehledě na to, že nestihneme plánovaný oběd. Kouknu na strojvedoucího. Kouká na mě, vidím, že nás vidí. Dost možná na nás i čeká… Nedokážu čekat, až nám vlak ujede. Beru děti a převádím je na druhou stranu a společně vlak doběhneme.

Neznám situaci učitelek. Neznám okolnosti. Možná na ně strojvedoucí mával, možná ne. Možná věděly, jak to na tom přejezdu chodí, možná ne (mluvila jsem s kamarádkou, která je místní, a říkala, že přejezd je špatně seřízený a ty tím pádem nemůžeš přejít na svůj vlak, který čeká ve stanici, přestože závory jsou dole právě kvůli němu). Nepopírám, že chodit na červenou a přes zavřené závory, je špatně. Zvlášť když je se mnou skupina dětí, pro které jsem autoritou.

Ale došlo mi, že já bych se pravděpodobně v jejich situaci zachovala stejně. Nechat vlak ujet by pro mě byl důkaz, že jsem nezvládla organizaci. Před rodiči bych si připadala jako úplně neschopná. Nesnáším tu tíhu výčitek a ten pocit, že jsem zase něco nezvládla. To radši půjdu na červenou. Dětem náš přestupek nějak vysvětlím…

Tehdy mě napadlo o tom napsat článek na blog. Zastat se těch učitelek. Ne obhajovat, co udělaly, ale přiznat se k tomu, že já bych jednala stejně (i když možná motivy máme jiné).
Protože je tak snadné soudit chování druhého. Zvlášť, když neznám všechny okolnosti. Je to dobrý pocit vidět, že někdo druhý něco nezvládl. Odvrací to mou pozornost od toho, co nezvládám já. Připadám si o trochu lepší. Tohle bych já nikdy neudělala. Nebo ano…?

A teď, když o tom píšu, mě k tomu napadá ještě něco:

Proč se tak moc nechávám ovlivnit tím, jak by mě mohli vidět ostatní? Proč je pro mě tak důležité tvářit se do poslední chvíle, že jsem neudělala žádnou chybu? Proč je pro mě unést vlastní chybu natolik těžké, že radši zvolím ignorování hodnot, kterým věřím, a riskuji tak mnohem vážnější následky než je pozdní příchod do školky? Jaká touha mě žene k tomu se takhle chovat?

Přemýšlím…a pomalu je vidím. Moje hluboké touhy. Ty, které do mého srdce vložil sám Bůh. Touha po uznání…že jsem dobrá učitelka, i když jsem přivedla děti pozdě z výletu. Po přijetí a lásce bez podmínek – prostě kvůli mně samotné a ne kvůli tomu, jak se chovám a jak zvládám své povinnosti.  Po pokoji, po vědomí, že „vše je jak má být“, nebo alespoň že „vše je pod kontrolou“.

Mohou tyhle touhy naplnit rodiče? Kolegyně? Ředitelka? Děti? Manžel? Vím dobře, že ne. Ne bez podmínek. A stejně to od nich pořád dokola očekávám. A protože tuším, že bez podmínek to nebude, snažím se vejít do toho, jak si představuji jejich škatulku „dobrá“, „přijetíhodná“ a „milováníhodná“.

Můžu svou touhu po pokoji naplnit tím, že budu mít vše pod kontrolou a ze všech sil se snažit, aby všichni byli spokojení? Nikdy se mi to nepovedlo – ač jsem tomu věnovala tolik úsilí. A stejně to pořád dokola zkouším, jako moucha, která znovu a znovu naráží do zavřeného okna, dokud nepadne vysílením.

Vím, kdo mé touhy může naplnit. A přesto, když mi je mé pocity (strach, vztek, smutek, lítost,…) připomínají, něco mi brání za Ním jít. Ale někdy se to podaří.

Ve vzácných chvílích se nechám svými pocity vést a objevím, po čem mé srdce žízní – a pak přijdu za Tím, kdo na mě čeká s otevřenou náručí a s kalichem živé vody v ruce. A potom – napojená, sytá, milovaná a přijatá, ujištěná v tom, že Bůh ve mně nepřestává mít zalíbení – jsem najednou schopná dávat druhým pochopení, lásku a přijetí, aniž bych čekala totéž od nich. A dokonce si klidně nechám ujet vlak.

„Dvojí zlo spáchal můj lid: Opustili mne, zdroj živých vod, a vytesali si cisterny, cisterny rozpukané, jež vodu neudrží.“ (Jer 2,13)

„Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ (Jan 4, 13-14)

PS: Mé úvahy v druhé části článku jsou z velké části inspirovány tím, co jsem se dozvěděla a zároveň sama prožívám díky účasti v duchovní (křesťanské) formaci Proces Celým srdcem (PCS). Přijde mi fér to tu napsat, protože bych jinak měla pocit, že vydávám za své něco, co není primárně z mé hlavy. PCS mě učí dívat se a přemýšlet jinak – a zároveň zakoušet na sobě i svém vztahu s druhými (zvlášť s Tomášem a sama se sebou), že to dává smysl.