Nejen chlebem,… … ale i Bohem.

„Pokořoval tě a nechal tě hladovět, potom ti dával jíst manu, kterou jsi neznal a kterou neznali ani tvoji otcové. Tak ti dával poznat, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst.“ Dt 8,3

Původně se tenhle článek měl jmenovat: „Nejen chlebem živa je máma… …potřebuje se najíst pořádně.“

Motivovaná k tomu nápadu jsem byla svými zničehonic o dvě čísla zmenšenými džíny a ohlédnutím se za svým chudým jídelníčkem posledních týdnů. Chtěla jsem psát o tom, jak se jako mámy odbýváme na jídle a pak z toho tloustneme. A usínáme za pochodu. A v bdělém stavu jsme v jednom kuse naštvané až vzteklé (případně naštvané na sebe, že jsme vzteklé). A naší náladě nepomáhá ani bohaté obalování nervů čokoládou. Tedy že to takhle to mám já, ale tuším, že v tom nejsem sama.

Chtěla jsem s vámi sdílet svůj čtyři dny trvající pokus o to snídat kaši místo chleba s máslem a medem a tří čtverečků čokolády, obědvat poctivé teplé jídlo se slušnou dávkou zeleniny místo chleba s máslem a medem a čtyř čtverečků čokolády a večeřet zdravé jídlo se slušnou dávkou zeleniny místo chleba s máslem a medem a šesti čtverečků čokolády.

Chtěla jsem s vámi sdílet to, co všechny víme, ale někdy se tím zapomínáme řídit – že stejně jako kvalitně odpočívat potřebujeme také kvalitně jíst. A že, ač se to nezdá, stojí za to přijít o část času, kdy „je klid“ (např. když jedno dítě je ve školce a druhé spí), kdy bychom mohly konečně uklidit nebo dohnat jiné resty – a místo toho si uvařit (a sníst) něco dobrého a zdravého.

Měla jsem v plánu povzbudit ty z vás, které na tom byly podobně jako já (tj. byly živy převážně z chleba, másla, banánů, pizzy z fastfoodu a čokolády – nebo měly nějaký podobně nápaditý jídelníček), ať do výzvy „jez pořádně“ jdete se mnou. Protože i když to zkouším teprve pár dní, cítím na sobě rozdíl (tedy v obvodu pasu ne, ale v náladě a v poklesu touhy po sladkém ano).

Výše uvedené téma jsem měla v hlavě – ale zároveň mi přišlo, že něco podobného se dočteme v každé druhé maminkovské facebookové skupině a v každém třetím článku maminkovských časopisů. Něco tomu tématu chybělo. Aby se odlišovalo. Aby to nebylo jen o našem vztahu k nám samým, ale také k Bohu.

Od začátku jsem přitom věděla, že NECHCI psát o tom, že jsme živi nejen chlebem (tj. hmatatelným jídlem), ale „vším, co vychází z Božích úst“ (tj. že máme číst Bibli a trávit čas s Bohem). A zároveň jsem přemýšlela, proč je mi to téma tolik protivné. Protože se to dočteme v každé druhé křesťanské facebookové skupině a v každém třetím článku křesťanských časopisů? O kázáních nemluvě? Protože jsem z toho zdůrazňování toho, jak důležité je trávit čas s Bohem, už unavená? A proč mě vlastně rozčiluje o tom slyšet pořád dokola? Popravdě…ten hlavní důvod jsem našla v nepříjemné pravdě: Protože vím, že dbát na to, abych se živila „vším, co vychází z Božích úst“ vůbec nezvládám.

A pak mě něco napadlo. Odborníci na výživu říkají, že při hladovění tělo tloustne. A jak je to s naším srdcem? Pokud bylo stvořeno pro vztah s Bohem a přitom v tomhle směru strádá, co se s ním děje? Může i u něj být pravda, že pak tloustne? A pokud ano, tloustne i to moje srdce? To je důležitá otázka, protože o tučném srdci se Bůh vyjadřuje v Bibli velmi nevybíravě.

A tak je nakonec tenhle článek o tom, že člověk je živ nejen chlebem, ale vším, co vychází z Božích úst. Přesněji o tom, jak jsem hledala odpověď na to, jak tuto pravdu aplikovat ve svém na úkoly bohatém a na spánek chudém životě. Jak by mohlo vypadat zdravé stravování pro moje srdce.

Jak vlastně tučné srdce vypadá? Je to jako se ztučnělými játry, kdy tuk nahrazuje původní tkáň a ony jsou čím dál míň schopny plnit svou Bohem danou funkci (tj. v případě srdce milovat Boha a druhé včetně sebe láskou bez podmínek)?

Nebo ho tuk obaluje a izoluje od okolního světa – a od šepotu Božího hlasu – takže nevnímá nic jiného než samo sebe?:
– Těžce nese svá selhání a stále dokola si je vyčítá, protože nevnímá Boha, který odpouští všem, kdo o to stojí? (Iz 55,7; 1J 1,9)
– Rozčilují ho chyby a slabé stránky druhých, protože nevnímá Boha, který má s každým svůj plán a každého si nesmírně cení a který umí „v našich slabostech projevit svou sílu“? (2K 12,9)
– Strachuje se, že nemá peněz na rozdávání, protože nevnímá Boha, který „má moc zahrnout nás všemi dary své milosti, abychom vždy měli dostatek všeho, co potřebujeme a ještě nám přebývalo pro každé dobré dílo“? (2.K 9,8)
– Jsou pro něj důležitější názory, pochvaly a soudy druhých lidí víc než to, co si o jeho chování a postojích myslí Bůh, protože nedokáže vnímat, že právě Bůh to s ním/s námi myslí lépe než kdokoli jiný? (Jer 29,11)
– …

Může takto vypadat tučné srdce? A není potom to moje zralé na dietu? Co vlastně aktuálně tvoří jeho jídelníček? Podívejme se na to:

Snídaně z denního čtení v aplikaci v mobilu (krátké či delší zamyšlení nad kratším či delším biblickým textem) – na který si ale nenajdu tolik času, abych se na něj mohla hlouběji soustředit. Spíš jen prolétnu „povinné texty“, takže si pak připadám, jako bych schroupala talíř suchých ovesných vloček. Moje srdce sice dostalo něco potenciálně výživného do svého žaludku, ale není moc schopné to strávit – a v něco dobrého proměnit.
Občas se podaří snídani doplnit o společnou modlitbu s manželem za nový den. Během 30 sekund ve výtahu (nebo v nějakém podobném schématu).

Svačina a oběd ze střelných modliteb v průběhu dne, když se objeví nějaká akutní potřeba (třeba stihnout autobus, nebo zvládnout zbytek dne ve městě, aniž by se Lea pokakala, protože mi došly plíny.) A z modliteb před jídly (PaneBožeděkujemežeseonásstarášaženásmášrád.Amen).

Večeře (někdy vynechaná úplně) z pokaždé víceméně stejných přímluvných modliteb za nás i za druhé. Modliteb, kterých často půlku prospím a které mi čím dál víc připomínají spíš zpaměti opakovanou násobilku než rozhovor s přítelem.

Prostě, nevylžu se z toho – můj vztah s Bohem, s mou rodinou i se sebou samou je na tom tak nevalně jak na tom je, protože moje srdce strádá. A tuční. A zadýchává se při sebemenší námaze. Co tedy s tím? Nechat to tak nechci. Ale ubírat ze svých šesti hodin spánku taky nechci… A přes den čas na Boha sotva najdu, když jsem doteď nenacházela ani deset minut na „opravdové“ jídlo.

Vzdát se mi to ale nechtělo. A tak jsem si udělala malý průzkum na stránkách zabývajících se zdravou výživou a zkusila to aplikovat na jídelníček pro své srdce. Ano, některé mé dedukce zní prapodivně – ale tak vyzkoušíme to a uvidíme, jaké ovoce to ponese, ne?

Tak předně – chce to jíst 5-6x denně.

1. Snídaně – v klasickém jídelníčku má tvořit 25% energie přijaté za celý den. Z toho, co přijmeme ve snídani, bychom měli svým způsobem čerpat celý den. To, na co si přijdu s Bohem ráno, bych si měla pamatovat ještě večer, schopná nechat se tím směrovat.
Tak to je pro mě docela dobrá zpráva. Protože doteď jsem měla pocit, že co nestrávím s Bohem ráno, už za celý den nedoženu. Ale já nedokážu/nechci vstávat o moc dřív než teď – takže mám do probuzení dětí jen nějakých 30-45 minut času. V průběhu kterého se chci ještě najíst (reálným jídlem 🙂 ), protože později už na to čas nenajdu.
Navíc po ránu nejsem schopná nějakých moc hlubokých zamyšlení, protože mám pořád tendenci usínat, nebo přemýšlet o tom, co mě ten den čeká. Nedokážu se poctivě zamyslet nad dlouhým textem a nechat Boha mi k tomu něco říkat.
Ano, pokud nesnídám vůbec, celý den mi to bude chybět. Ale povzbudilo mě, že pokud to můj denní rytmus vyžaduje, klidně si „hlavní ztišení“ mohu nechat na nějakou jinou část dne. 25% místo 75%, to je povzbudivé číslo.
To vystačí na dva tři verše, s trochou kontextu okolo. Ale už raději ne ve stylu „Denního čtení“ s cizími úvahami. Cítím, že pro mě osobně má pro start do nového dne vyšší hodnotu, když se nad biblickým textem zamyslím sama s Boží pomocí a modlitbou. Číst cizí zamyšlení mně spíš okrádá o čas a zároveň tlumí mou citlivost k hlasu Toho, který chce v tu chvíli mluvit (nebo třeba i mlčet) ke mně osobně.

2. Dopolední svačina – 10% energie.
Dopoledne trávím obvykle s naší Leou, příp. s oběma dětmi, pokud není Samík ve školce. Tam moc prostoru pro čas s Bohem není. Nebo je? Co třeba „jen“ se svými dětmi být na 100%, tj. vnímat je na 100%, pozorovat je s vděčností za to, že je máme a jaké jsou, a s modlitbou, aby mi skrz ně Bůh ukázal své pravdy, které jinde neuvidím?

3. Oběd – 30% energie, hlavní jídlo dne.
Intenzivní čas s Bohem kolem poledne? To by mě nikdy nenapadlo… Ale když se nad tím zamyslím – přes oběd bývá přes týden Samík ve školce a Lea spí. Část toho času jsem se rozhodla, jak už víte, trávit vařením (u toho se na rozdíl od mnoha ostatních žen dokážu modlit tak akorát za jeho výsledek, ale na nic jiného se soustředit nedokážu) a jedením uvařeného. Ale pořád necelá hodinka času zbývá.
Oběd by měl prý obsahovat všechny druhy živin. V duchovní oblasti by to mohlo znamenat čas s Biblí, chvály, modlitby/přímluvy, a možná také čas ticha a naslouchání?
Možností, jak vše zkombinovat, je spousta. A pokud sama nebudu mít dost fantazie na to, abych se rozhodla, jak čas s Bohem strávit, můžu ho požádat, ať mě nasměruje.
A co pokud Samík není ve školce? Pak ho mohu poprosit, ať mi pomůže, že potřebuji čas pro sebe – a vím, že si díky Bohu dokáže zhruba hodinku hrát sám. Takže žádné výmluvy :).
A co když už dopředu vím, že na oběd žádný čas mít nebudu, protože máme (třeba) celorodinný program? Žádný nápad? Co třeba si o to víc prodloužit snídani a místo oběda si dát druhou svačinu?

4. Odpolední svačina: 10% energie.
Odpoledne trávíme většinou na hřišti s oběma dětmi, případně cestováním na kroužky a z kroužků. Můžu znovu pozorovat děti s naladěním na Boha, jako dopoledne. Nebo se snažit vidět v každém člověku, kterého potkáme, někoho, koho má Bůh velmi rád a chce skrze něj udělat velké věci. Nebo jít část cesty pěšky nějakou přírodou a obdivovat krásu Božího stvoření. Nebo…všechno dohromady, třeba :-). Každopádně mi pomůže, pokud si dám pozor, abychom si na všechno nechali dost časové rezervy a nemuseli nikam spěchat.

5. Večeře: 25% energie. Měla by doplnit to, čeho jsme přes den snědli méně. Chvály, přímluvy, být jen tak potichu s Pánem – pokaždé to může být něco jiného.
A možná bych si jako zákusek mohla dát chvilku vděčnosti za to, co mi Bůh ten den daroval a co se mi povedlo – a za to, že ho můžu poprosit o odpuštění toho, co se nepovedlo, i o pomoc ve věcech, které byly/jsou nad moje síly.

6. Druhá večeře: je vhodná především pro ty, kteří chodí spát za více než tři hodiny po první večeři.
Jde o lehkou večerní svačinku. Tak co třeba nějakou chválu na dobrou noc? Nebo si něco pěkného Bohu-libého přečíst? Nebo vzájemně si požehnat s partnerem?

Čtu si to po sobě a přemýšlím nad tím, že napsané to vypadá krásně – že pokud bych se tím dokázala řídit (ať už je srovnání našich potřeb fyzického a duchovního jídla postavené na hlavu nebo ne), prožívala bych své dny v mnohem větší radosti a s mnohem větší láskou k Bohu, k druhým i k sobě samé. Ale nedokážu si představit, že bych takhle poctivě dokázala fungovat déle než týden. A přitom vím, že moje srdce… … celá já to zoufale potřebuji. Přesto mám tendenci vzdát to ještě před začátkem…

Ale napadá mě (právě teď, když píšu tenhle článek): Bůh v Bibli říká, že se dává poznat těm, kdo ho hledají. (Žd 11,6; L 11,9). Jde o to, udělat první kroky. A nějak věřím, že Bůh pak ukáže další cestu. A když narazím na trasy, které nedokážu ujít sama, doplní mou slabost svou milostí a silou a poponese mě ve své náruči.

Pokud vás článek inspiroval a chtěly (chtěli) byste se na podobnou cestu za štíhlým a k Bohu vnímavým srdcem vydat také, napište mi do zpráv (klidně i přes messenger) – přemýšlím, jestli nezaložit na fb stránku, kde bychom se mohly (mohli) v našem duchovně-stravovacím snažení vzájemně podporovat.

Postřehy o zdravém jídelníčku jsem čerpala z www.nutrivita.cz/rozdeleni-jidla-behem-dne