Netrestej mě ve svém rozhořčení

(Jak) trestat ty, které milujeme?

 

Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna.‘ Žd 12,6; Zj 3,19

Křik dětí mě přiměl zvednout hlavu od vaření – právě včas abych viděla Sama (4roky), jak strčil o dva roky mladší Leu tak, že spadla z postele a notně se bouchla do hlavy. Rychlým skokem jsem přistála u něj a uštědřila mu pořádný pohlavek. „Jak k ní můžeš být tak surový?“

Děti jsou ve vaně, vesele se smějí, já jsem ráda za 10 minut klidu a brouzdám beze smyslu po facebooku. Neodbytný pocit, že bych je měla zkontrolovat, mě přiměje vstát – a od prahu předsíně se pak brodím menší říčkou až do koupelny, kde Sam sprchuje Lee hlavu – ovšem nad podlahou, nikoli nad vanou. Přitom dobře ví, že vodu ven z vany lít nesmí. Na jeho mokrém zadku je rázem otisk mé dlaně – s patřičně hlasitým slovním doprovodem.

Podobné situace se u nás opakují několikrát týdně, ve špatné dny několikrát denně. Bible v knize Přísloví říká, že kdo šetří rákosku, nedělá dobře. Ale vypadají takhle tresty, které se Bohu líbí? Co Boha vede k tomu trestat své děti? Co ho vede k tomu trestat mě? Jak to dělá – a jak často to dělá? Když trestám své vlastní děti mám podobné motivy a metody jako on?

Přemýšlela jsem, kdy u nás nejčastěji lítají pohlavky, ostrá slova a/nebo zákazy:

– Když jsem unavená, zvlášť když se stane se něco, co mi přidělá práci.
– Když pospíchám.
– Když mám doma nepořádek.
– Když mě něco trápí, zvlášť věci, které jsem způsobila sama nebo si za ně připisuji zodpovědnost (ztracená drahá věc, kousavá nálada, kterou jsem nám kazila ráno, nabourané auto,…)
– Když chování mých dětí nastavuje zrcadlo mým vlastním hříchům a připomíná mi, že jsem to byla právě já, kdo je tohle naučil.
– Když si uvědomuji, že za aktuální situaci můžu já, protože jsem nepředvídala něco, co jsem předvídat mohla a měla.
– Když se cítím znevažovaná, např. když Sam ignoruje, že na něj mluvím.
– Když se nechám ovládnout tím, co si o vychovanosti trestaného myslí druzí (event. co si myslím, že si myslí.) Hlavně ti druzí, na jejichž názoru mi chtě nechtě záleží.
– Když někdo ničí věci (mnohdy ale mizivé hodnoty, např. když rozmotává a máčí toaletní papír.)
– Když někdo zklame mou důvěru/poruší slib.

Takže velmi často to bývá ve chvílích, kdy mi není dobře, jsem zraněná, nebo jsem naštvaná sama na sebe, majíc v hloubi duše pocit (ať už objektivní, nebo ne), že bych zasloužila potrestat já sama. Místo abych v těch chvílích byla vedena láskou k Bohu a dětem, ovládá mě spíš vztek na sebe samou a na mou neschopnost být dokonalou (mámou, manželkou, dcerou, …).

Jedna milá žena se mi svěřila, že se naučila zastavit se ve chvílích, kdy se chystá na své děti křičet nebo je jinak trestat, a pak se zeptat sama sebe: „Za jakou velkou věc právě bojuješ? Je tvůj hněv vedený láskou ke tvým dětem, nebo jen tvou vlastní bolestí či pocitem selhání? Myslíš, že Bůh stojí za tím, co se chystáš udělat?“

Někdy jde opravdu o věci, které je dobré své děti odnaučit. A když ustojím vztek z první konfrontace s proviněním, musím se rozhodnout, co dál. Věřím ale, že když poprosím Boha, aby mi ukázal svůj pohled na věc – a také pohled mého dítěte na celou situaci – často zjistím, že trest není na místě buď vůbec, nebo ne ve formě, jakou bych v první chvíli sama zvolila.

Co vlastně mají tresty za úkol? Nechat viníka zažít to, co sám způsobil? (Ve stylu „oko za oko“ – „Uhodil jsi sestru – uhodím já tebe.“) I když to dělám podobně, v hloubi srdce mi to vůbec nedává smysl.
Napadá mě totiž: jaký mu tím dávám příklad? Pokud je špatné způsobovat druhým bolest, proč mu ji já teď způsobuji? Pokud je špatné vztekle křičet na druhé, proč na něj vztekle křičím?

Ve Starém zákoně byly tresty Bohem (z mého pohledu) často používané proto, aby si lidé uvědomili, jakou zkázu hřích přináší a že jeho důsledkem – a jediným adekvátním trestem za něj – je smrt . A aby i ti, kdo jejich příběhy budou číst, pochopili nutnost Ježíšovy oběti. Má ale trest tenhle význam i teď? Sama na to neznám odpověď.

Když čtu Bibli, vidím, že někdy používal Bůh trest jako upozornění, že chování jeho dítěte ubližuje jemu či druhým. Chtěl mu tak dát šanci se zastavit a začít jednat jinak dřív, než způsobí ještě víc bolesti. Jindy chtěl, aby viník pocítil závažnost toho, co udělal – a už to neopakoval. Ale věřím (i když ne vždy je to z biblického textu zřejmé), že Bůh zároveň vždy trestal tak, že člověk přitom vnímal i jeho lásku. Aby to, co viníka bude nutit neopakovat svůj hřích, bylo spíš vědomí toho, že pokud ho milující Bůh, který nerad vidí jeho bolest, za něco trestá, znamená to, že je to velmi špatné a dává smysl se tomu vyhnout. Jeho motivací tím pádem NEMĚL být strach z trestu, ale spíš trestem posílená důvěra v Boží lásku a v moudrost jeho přikázání.

Sama mnoho zkušeností s Božími tresty nemám. Přestože stále dokola hřeším ve stejných věcech, Bůh mě za ně téměř netrestá – nebo jeho tresty nevidím. „Jen“ mi připomíná, že mé chování není v pořádku, nechává mě zažít jeho důsledky (např.na tom, že ho mé děti kopírují) a zároveň mě ujišťuje, že mě nesmírně miluje i hřešící a ubližující. A pokud ho nechám, pomáhá mi odhalovat příčiny mých neúspěšných zápasů a pracovat s nimi.

Umím já vychovávat své děti stejně? Pomáhá jim moje výchova i při trestání prožívat hloubku mojí lásky k nim – a právě skrze to rozpoznávat závažnost jejich jednání? Nebo poslouchají spíš ze strachu z hrozících trestů nebo z vidin odměn? Případně proto, abych je měla ráda a byla s nimi spokojená? Nesnažím se já celý svůj křesťanský život právě tyhle přístupy k poslušnosti Pána Boha (získané výchovou i životními okolnostmi) sama sebe odnaučit?

Přála bych si, aby se mé děti díky naší výchově naučily samy rozpoznávat, co je správné a co ne – ale hlavně aby samy TOUŽILY DĚLAT to, co je správné. Ne proto, že se to líbí mamince a/nebo tatínkovi. Dokonce ani ne (jen) proto, že se to líbí Bohu. Ale proto, že budou vnímat naši i Boží lásku – a přirozeně ji budou chtít předávat dál. A jejich srdcím se bude čím dál víc líbit dělat Bohu-libé věci, protože v nich uvidí smysl – a bude jim čím dál odpornější podílet se na tom, co Bohu-libé není. Tohle je z veliké části práce Ducha Svatého (i skrze naše modlitby). Ale začínám vnímat/věřit, že i tresty mohou být v tomhle velkou pomocí. Ale jen tresty vykonávané s porozuměním situaci a s láskou, která bude trestanému zřejmá. A já se bojím, že takhle trestat se budu muset ještě naučit.

Prvním krokem – přinejmenším pro mě – bude netrestat své děti ve chvíli, kdy mnou cloumají emoce, ale probrat napřed celou situaci s Bohem i sama se sebou. Je můj hněv vůči dětem spravedlivý – hněvá se na ně Bůh se mnou? Potřebují spíš potrestání (a jaké), nebo obejmutí? Nebo obojí?

Už teď vím, že nejednat hned je něco, co vůbec neumím – a popravdě se mi do toho ani nechce. Ale věřím, že tak jako Bůh může měnit srdce mých dětí, může měnit i to moje. A chci ho o to prosit. Každé ráno.

Pane, uč nás prosím i v našem (ne)trestání a výchově svých dětí být trpěliví, plní milosrdenství a lásky k nim, k tobě i k sobě samým – stejně jako když vychováváš ty nás.

Amen.

 

2 komentáře u „Netrestej mě ve svém rozhořčení

  1. Dobrý den, moc krásné zamyšlení. Také bojuji se stejnými pocity a chybami každý den. Navíc pri počtu 4 dětí a jedno které v 5 letech nemluví a je těžko zvladatelný je někdy na hlavu ☺ tak mě to povzbudilo. Díky

  2. Moc rádo se stalo. Vůbec nevím jak bych to zvládala, kdybych měla dětí víc. Máte můj obdiv :-). A Boží důvěru :-).
    Také děkuji (s omluvou za pozdní reakci).

Napsat komentář: Veronika ČERVENÁ Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *