Plačte s plačícími (nejen) dětmi

„To nic není.“ „Než se vdáš, tak se ti to zahojí.“ „Přestaň brečet, vždyť se nic nestalo.“ Podobné věty mne ze stran dospělých (nejen rodičů) provázely celé dětství. A popravdě by mi přišlo přirozené používat je i u svých dětí. Nechci přeci, aby mi z nich vyrostli ufňukánci tropící scény nad každým odřeným kolenem nebo rozšlápnutou bábovičkou. Ale pak mě jeden webinář přiměl se nad tím víc zamyslet. Jak jsem se při takovém „utěšování“ cítila já?

Popravdě, kromě jednoho zážitku si to moc nepamatuji. Ale když si představím samu sebe teď: Když se uhodím a zanadávám a někdo se mě snaží usměrnit, říkám si v tu chvíli: „Co je mu do toho? Copak ví, jak to bolí?“

A pláč je daleko bohulibější a očistnější způsob, jak reagovat na zranění (vnitřní i vnější), než sprosté nadávky. Na rozdíl od nich nám byl DÁN jako Boží DAR pro chvíle smutku i radosti. Tak proč se ho u našich dětí tolik bojíme? Kdo nám kdy nalhal, že je to projev slabosti? Kde se vzala ta pitomá rádobymoudrost „velké holky/kluci nepláčou!“? Bůh říká, že naše slzy schraňuje – nevyčítá nám je, neshazuje nás kvůli nim, naopak je bere velmi vážně. A dost možná pláče s námi. Neprospělo by nám i našim dětem (a dalším blízkým), kdybychom v tom našeho Stvořitele následovali?

Kdo nám dal právo stanovovat, jak moc někoho jiného něco bolí? Jestli má nebo nemá nárok brečet? Občas se mi stane, že si způsobím podobné zranění jako Samík nedlouho přede mnou – a jsem pak velmi překvapená, že je to mnohem bolestivější, než jsem si myslela. (A naopak, občas mám tendenci k němu po nějakém hrozivě vypadajícím pádu běžet a foukat bolístky – a on se jen oklepe a zavolá: „Já se bouchnul jenom málo, mámo!“ – a pokračuje v řádění.)

A to se netýká jen fyzických zranění. Deset minut se topí v slzách kvůli zbořené věži z kostek – a já nechápu, proč toho tolik nadělá? Aha, a proč jsem já celý večer na rodinu nepříjemná poté, co jsem spálila koláč? A nebylo by všem líp, kdyby mě manžel ujistil, že je v pořádku být kvůli tomu naštvaná a smutná, já bych si deset minut poplakala na jeho rameni (nebo do polštáře, podle aktuálního rozpoložení) a pak šla udělat nový nebo se na to vybodla a šla si hrát s dětmi? Ano, byl to jen koláč. Ale mně na něm záleželo. Stejně jako Samíkovi na jeho stavbě. Tak dovolme druhým, aby pro ně bylo důležité něco, co náš rozum považuje za prkotinu. A dovolme to i sobě.

Jak reaguji na karamboly svých dětí já, poučená zmíněným webinářem? Upřímně – v otázce fyzických zranění se mi „plakat s plačícím“ celkem daří. V případě nehod podobných zbořené věži je to o něco horší, ale také to relativně zvládám. Když lkaní trvá déle, než mé nervy zvládnou (většinou neunesu víc než pět minut), pak dotyčnému prostě řeknu, že už je mi jeho hlasitý pláč nepříjemný a že budu vedle v pokoji, kdyby potřeboval – je to takový kompromis a jsem otevřená lepším variantám :-).
Opravdové dilema pro mne ale nastává při scénáři „Teď jsem něco chtěl jinak, než jak jsi to udělala/stanovila ty, a proto se tu teď rozplácnu na zem a budu srdceryvně plakat a nenechám na sebe sáhnout.“ Při těchto situacích mi v 90% do jedné dvou minut (které mi připadají jako minut deset) rupnou nervy a následně sama ztropím takovou vzteklou (a často i surovou) scénu, že ta Samíkova před ní bledne (Lea se zatím většinou stíhá vejít do mé dvouminutové trpělivosti).

Přemýšlím, proč to? A přichází mi na mysl: Protože v tu chvíli nemám situaci pod kontrolou. Není v mé moci natlačit své dítě, kam ho potřebuju/chci. (A když ho tam za použití síly natlačím, poměrně jistě pak v srdci cítím, že to nebyl Boží způsob řešení situace.) V hlavě mi přitom zvoní, že tohle si přece nesmí dovolovat a já jsem špatná matka/špatně jsem ho vychovala, pokud se takto chová. ALE. Já sama si, jako mnoho jiných, takovéto scény dovolit nikdy nesměla – a přesto teď často podléhám svým záchvatům vzteku. Takže řešení (pokud je mým cílem vychovat člověka zvládajícího své emoce bohulibým způsobem) zřejmě není v tom dítě v té chvíli zavírat do pokoje nebo jinak trestat.

A tak přemýšlím dál – co by při mých záchvatech (které jsou někdy z ospravedlnitelných, jindy ze špatných důvodů – stejně jako ty Samíkovy) pomohlo mně?
1) Pár minut času. Když jsem v ráži, není se mnou rozumná řeč, dokud se trochu nevyvztekám. Snaha mi do toho jakkoli zasahovat vše jen zhorší. Pokud to alespoň trochu jde, dejte mi 3-5 minut.

2) Klidný hlas. (Můj muž ho naštěstí zvedá zřídka :-). )

3) Zastavení  – abych věděla, že to přeháním – a zároveň snaha o porozumění situaci (jakkoli se mé důvody zdají velmi nepřiměřené mé reakci).
Něco ve smyslu: „Nelíbí se mi/vadí mi, jak se teď chováš. Je to opravdu proto, že chci jet mamince opravit čerpadlo (v Samíkově případě ze dneška: „že jsem ti nedovolila zavřít Leu v zhasnuté koupelně…“), nebo je v tom něco víc?“

3b) Pokud není víc času než zmíněných 3-5minut – někam se vypravujeme apod.:„Vadí mi, jak se teď chováš, i když rozumím tomu, že proto máš důvod. Teď to ale nemáme čas probírat. Můžeme se domluvit, že to teď necháš být, vypravíme se a dořešíme to v autě/v autobuse?“

Pozn.: Pokud nemáme ani těch 3-5 minut, zkusme je najít. Já, dospělá, těžko utiším vztek, který sotva začal. Pro moje dítě je to (myslím) ještě mnohem těžší. A pokud ho ve snaze ušetřit čas budu rvát ze země a násilím oblékat, nakonec celá výprava pravděpodobně potrvá déle, než pokud mu dám alespoň tři minuty na vyvztekání a pak budu pokračovat dle bodu 3b. Soudím podle sebe :-).

A tak tu o tom dumám a sama sebe se ptám: Jak často se umím (chci?) při scénách svých dětí zastavit a podívat se na věc jejich očima? Mým úkolem přeci není to za ně vyřešit – mým úkolem je být tu pro ně, „mít pro ně porozumění“ a korigovat je, pokud se chovají způsobem zraňujícím je nebo druhé (nebo jinak hříšným*). A pláč rozhodně hříšný není. Vztekání (jak rozumím Bibli) ano, ale i Bůh nám ponechává mnohé z našich hříchů, dokud nejsme zralí se jich zbavit. A v procesu zbavování se jich nám je po boku, vede nás, odpouští, pomáhá. Nechme se jím inspirovat. 🙂

Ještě mě napadá, že často jsme k co nejrychlejšímu „vyřešení“ scén svých ratolestí tlačeni pohledy kolemjdoucích a kolemstojících (kteří možná mají se svými dětmi mnohem větší konflikty, než my v tu chvíli s těmi svými). Zkusme si v tu chvíli uvědomit, že my se chceme líbit Bohu, ne lidem. Poprosme ho o pomoc v té situaci. Věřím, že nás povede. A naše děti nám nejspíš dají mnoho příležitostí (na)učit se jeho vedení naslouchat. Díky Bohu za ně :-).

* hříšným – Boží plán s námi míjejícím. (První křesťané nazývali hřích slovem hamartia. Byl to termín převzatý ze sportovních klání – označení situace lukostřelce, který se netrefil do terče. My bychom tak mohli místo slova „hřích“ použít slovo „vedle“ a chápat ho jako situaci/jednání člověka, který právě netrefil Boha (tj. který se míjí svým cílem).)

2 komentáře u „Plačte s plačícími (nejen) dětmi

  1. To je hezký – a přesný! Uvědomit si v tu chvíli, že se chci líbit Bohu, a ne lidem. A taky jak píšeš, že když se Ti povede dítě do něčeho natlačit, jasně vnímáš, že to nebyl Boží způsob řešení. To taky znám. Jsem pořád v procesu hledání toho svého výchovného způsobu, nevýchova je na mě moc „měkká“, ale při druhém extrému se taky necítím úplně fajn.

    1. Ahoj Lenko, moc děkuji za první komentář na blogu, ani netušíš, jak mě potěšil. Já jsem taky pořád v procesu :-). Donedávna jsem Nevýchovu brala všemi deseti, byla jsem přesvědčená, že princip je dobrý, ale kvůli neschopnosti uvědomit si a sdílet s druhými své hranice ho neumím převést do praxe. Poslední týdny, jak se snažím na jednotlivá témata hledat odpovědi v Bibli, se s Nevýchovou v něčem rozcházím a hledám cestu, která by ladila s mým i Božím srdcem. A je pro mě docela těžké udržet se v kurzu hledat cestu bohulibou, a ne „mně-blízkým-křesťanům-libou“ ani „nevýchovným-přátelům-libou“ (právě proto, že mi na obou dvou těch skupinách záleží – a tím pádem i na jejich názoru). I proto jsem vděčná za každého čtenáře, protože mě udržujete v touze a motivaci v hledání pokračovat, zapisovat výsledky a převádět nalezené do praxe. Ještě jednou díky!

Napsat komentář: Lenka Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *